 Je
nekonečně krásné, přátelské, všeobjímající přírodou, lesní zvěří, to naše
zákoutí. Jsou to Krušné hory na hranicích se Saskem, kde žijeme i se sousedy z
okolních vesnic. Krajina kolem má bohatou historii, která dýchá na nás ze všech
stran. V těchto místech neřádila Hitlerjugend, zde se žilo skromně, mírumilovně
– i když, nezapírám, pašovalo se tu, jsme přeci na hranicích... Kořalka,
cigarety. Naši muži navštěvovali ženy v blízké obci Fürstenwalde, a ty zase
jezdily za nimi.
Pastviny byly bez hranic, německé
krávy se pásly u nás, české u nich. Občas se nějaká ztratila, ale žilo se dál,
poklidně, pospolu. Grüss Gott, Guten Tag, wie geht´s Ihnen? Je zajímavé a poučné, že zde žili lidi
takto pohromadě už od doby Keltů, daleko později se rozdělili na Čechy a Němce,
ale všichni v sobě měli stejnou pokoru ke zemi živitelce.
Naše chalupa je z r.
1889, jednou „trochu“ shořela, a při opravě bylo přistavěno patro. Uvnitř všech
domácností to bylo krásné. Byly vybaveny precizními kredencemi, kachlovými
kamny. Ty byly pokaždé originál – třeba zdobené třešničkami, jasanovými lístky,
atd. Za naším domem jsme dokonce jednou vykopali železná kamna, kterými se
topilo dříve ve škole. Stejně jako tu naši chalupu, tak i ostatní, zdobila
vycpaná zdejší zvířata. A ještě – v jednom pokoji stálo u zdi pianino.
Mezi domy byly vždy v zimě
prohrabány cestičky, aby se lidé mohli navštěvovat a pomáhat si. Žádné ploty. Domy byly u sebe docela blízko, aby drsné
zimy, fujavice a sněhové vánice je moc nepoškodily. 
Naše chalupa, jedna ze tří,
které tu zbyly, nás učí vážit si práce a úsilí našich předchůdců, každého
kamene, každé stopy po těch minulých majitelů. Nevadilo by mi žít tu s nimi,
učit se od nich různým řemeslům – truhlářství, řeznictví, práce švadlen, které
tu žily a pracovaly pro všechny. Byly tu příjemné hospody, kostel na kopci,
jeden dům hezčí než druhý, mohli si lidé zahrát divadlo, fungovaly hasičské
spolky, tělovýchovné, pěvecké sbory.
Máme velkou kroniku se
starými fotografiemi a pohlednicemi, se jmény obyvatel do roku 1946, kdy
skončila druhá vln a vystěhování. Soused z německé vesnice si dal s ní
velkou práci, dokonce zaznamenal jména našich původních obyvatel, jejich nových
bydlišť v 50. letech, v NDR. Někteří z nich dodnes přispívají na
udržení sochy Panny Marie s Jezulátkem, kterou nechali zrenovovat, je teď
krásná a staráme se o ni.
Stejně tak by potřeboval
velkou opravu Pomník padlých vojáků z I. světové války, mužů z této vesnice.
Padesátá léta zničila tento
kraj, srovnala po vystěhování původního obyvatelstva domy se zemí, zůstaly
všeho všudy tří původní chalupy ze stodvaceti. Kostel pryč, fara pryč.
Do původních domů byli
nastěhováni rumunští cikáni, Slováci, bezdomovci.
Poté přišla léta šedesátá a
pozdější – vzduch byl stále více znečišťován těžkým průmyslem z NDR. Sníz
zčernal od spadu (popílku), větry z chmičky vUstí n. Labem otrávily vzduch
v celém kraji.
Lesy chřadly, umíraly.
Postupně zbyla místa holá, byl to smutný pohled.
Zmizely borůvky, brusinky,
ubyla zvěř.
Ale, už se to vše změnilo -
dnes už se znovu lesy zelenají, louky kvetou, znovu se tu krávy pasou, ovce jak
bílé korálky svítí na zelených kopcích. Voda v potoku je znovu čistá –
příroda zase žije. A my se radujeme…
Krajina tohoto místa člověka
nabíjí historií, svazuje trvalou krásou, hrdostí, po každé je jiná, jak se mění
roční období, ale stále námi milovaná, okouzlující. Obdivuji ty staré javory,
jasany, lípy, tyto veterány. Kdyby tak mohly vyprávět, co zažily, co viděly.
Žijí zde dál, pomáhají přírodě a lidem, aby neztratily rovnováhu vody a
kyslíku. Blízký potok, nedaleký rybník Stříbrňák nás láká svým tajemnem
uprostřed lesa. 
Krušnohorská příroda je bohatá
zážitky, malebnými obrazy. A - jestlipak víte, proč je tu „krušno“? Ne, není to
ve významu smutno, těžko, ale „krušit“, neboli těžit, protože se tu těžil cín.
Ostatně proto tu máme hraniční přechod Cínovec. Zdejšími horami vede tzv.
krušnohorská kobyla – složením samý pískovec, tvrdý, ideální stavební materiál
našich předchůdců. Obživa tu byla skromná. Co si vypěstovali či vyrobili, z toho
žili. Brambory, řepa, dobytek – pastviny, jablka, černý bez, řemesla, vzájemná
pomoc – příroda je učila.
Dnes je nás pět chalup, v nich
dvaadvacet dospělých, jedenáct dětí, tři psi, venku kolem pár srnek a jeden
jelen, divočáci, káňata, sovy, krkavci, netopýři, různí ptáci – ano, je tu už
zase veselo.
Všichni si pomáháme, jinak
to nejde, žijeme na „konci světa“.
Turisté jsou nadšeni, sem
tam se někdo zastaví pro vodu, ale není jich mnoho. Téměř nevěří, že existuje
tak krásný kout naší země.
Mám ráda vycházející slunce,
kdy začíná nový den, probouzí se krajina. Zima je tu jiná, tvrdá, s člověkem
se nemazlí, ale je i krásná. Ve sněhu pár stop od srnek, od lasičky. Kraj ještě
spí.
Stejně tak vyhlížím ráda i
zapadající slunce, když se nad obzorem objeví obrovský oranžový koláč. Klouže
dolů pomaloučku… za chvíli je ho jen půl – a pak najednou hup – a zapadne.
Ano, je to moje milované zákoutí,
kam se tak moc ráda vracím…
Bára Havlová
studentka
|
