Je to tak dlouho, tak nezřízeně dlouho... Já byla redaktorský nedochůdče, před těmi tehdejšími "celebritami" jsem přímo vibrovala studem a hrůzou, abych něco nevhodného neplácla. Ale vždycky to dopadlo fajn, naopak. Čím víc jsem rozhovorů jsem s nimi dělala, tím víc jsem o nich věděla (tedy, o nich, jako o lidech, nejen jako o hercích či zpěvácích), tím byl náš vztah kamarádštější. Měla jsem úžasnou kliku, že jsem mezi ně tak fajn zapadla.

Vzpomínám například na prima kamarádské chvíle s Waldou a Milanem. Konkrétně s Matuškou a Chladilem, kteří kdysi bydleli jistý čas v takovém malém bytečku v Experimentálu na Invalidovně. To vám byl takový zvláštní pokus o hotelový dům pro lidi, kteří se nechtějí zdržovat zařizováním bytu, jeho vybavováním, ale kterým bude vyhovovat, když se nastěhují do moderně zařízeného bytu, s kompletně vybavenou kuchyní, kde vám bude chodit do bytu během vaší nepřítomnosti chodit služba uklízet, mýt nádobí i okna, po týdnu povlékat čisté povlečení,  kam vám přinesou ráno snídani... Už si ani nepamatuju, co všechno ještě bylo do toho nájmu zahrnuto. 

Jednoznačně - přinesli jste si své oblečení a obutí, případně nějakou tu flašku na oslavu.

Vše bylo zajištěno, úklid, ostraha, praní prádla.

Byl to dům pro snadný život, produkt optimismu a vizionářství šedesátých let.

Většina bytů byla miniaturních, jen šestadvacet čtverečních metrů. Dispozice ovšem promyšlená: první byla kuchyň s jídelním stolem, oddělená skleněnými dveřmi od obytného prostoru, závěs odděloval spací kout, kdy byly u zdi, za sebou, dvě válendy.

Prostě funkční a úsporné bydlení, tak jak si to představoval Le Corbusier, guru architektonické moderny.

Jo, když jsme u těch lahví - pamatuju se, jak jeden z dotyčných pánů pravil, že kdyby ty prachy, co dostanou za vrácené lahve, dávali někam extra, tak do roka mají auto. Oni totiž bydleli v bytě vedle mé bývalé spolužačky, se kterou jsme se kamarádily od svých čtyř let, neboť nejen, že jsme chodily do stejné školy, ale i bydlely donedávna ve stejném domě. Jana se v Experimentálu ocitla díky svému egyptskému manželovi, který pro ni a své dítě byt zajistil.

Walda a Chladil tam bydleli spolu, docela jim to tam fungovalo.

S tou mou kamarádkou měli nepsanou dohodu, že občas uvařila něčeho podstatně víc a oni přišli na dlabanec. Taky jsem se párkrát zúčastnila.

Bylo to bezva. Myslím, že i jim tohle kamarádství vyhovovalo - před námi nemuseli dělat frajery (i když oba v té době frajeři fakt byli), a většinou to byly takové super chvilky úplně obyčejného povídání o všem možném. 

Já navíc - shodou okolností - v Experimentálu měla ubytovanou  sestřenici, tehdy soudkyni, s jejím manželem zubařem.

Když jsem u těch drbů: pamatuju si, jak si jednou Eda (ten zubař) postěžoval, proč lidi furt dávají doktorům prezentem bonboniéry nebo flašky. Neboť on nepije a na sladké není. Jo, takhle kdyby mu někdo přinesl flák uzeného...

Tak měli v jednom pokoji komodu, ve které byly narovnané láhve a škatule  s bonbony. Občas jsem jim od nějaké té bonboniéry odpomohla.