Vybral jsem si takovou seriózně vyhlížející dámu, která vypadala jako zkušenost sama a ukázal jsem jí svůj papír s rozpisem letů, že letenka byla vystavena elektronicky. Nepochopila a ptala se, kde mám letenku papírovou. Zopakoval jsem, že nic jiného, než tenhle kus papíru, k dispozici nemám. Nevěřícně zakroutila hlavou a šla se zeptat. Pak si mne našla v počítači. To ji ale neuspokojilo a pravila, že jsem měl přijít včera, že není jisté, jestli mne vůbec vezmou. To zase nebylo jasné mně, protože ten papír obsahoval správné datum, číslo letu a údaj, že let je konfirmován. I zachytila ta dáma obra, co šel zrovna kolem a co měl v ruce mobil. Chvíli mu něco vzrušeně sdělovala a on pak někam zamobiloval a s uspokojením pokýval hlavou. Trochu to uspokojilo i tu dámu a napsala mi jakousi náhradní letenku, s tou ať jdu k bráně číslo 20 a tam že se uvidí. Že se to snad povede, ale že si mám vzít těžkou tašku s sebou, že to ještě není jisté. A že to ČSA v Praze spletly. Co, to jsem nepochopil. Že bych vlastně měl jít na jiný terminál k přepážce ČSA a tam se domluvit. Nepřišlo mi na um proč, letenka byla kontrahována s BA.

I prošel jsem hraniční kontrolou prohodiv několik zdvořilostních frází a tudíž hladce a přišel ke katru dalšímu. Zase čekání, zase domlouvání. Už menší. Tam mi vyměnili původní letenku provizorní za letenku provizorní o něco míň. Ta už obsahovala většinu běžných údajů, chybělo jenom číslo sedadla. Tak hurá po jezdících kobercích k označenému východu. Tam nové překvapení - jen pár lidí do velikého letadla, nikdo u odbavovacího pultíku, ačkoliv měla být za 5 minut „brána“ již uzavřena.

Po těch pěti minutách se přeci jen dostavili důstojní odbavovači. Byl jsem u nich první. Ouha. Zpátky k jinému katru, kde mi teprve vystaví letenku definitivní. Tam vlídná dáma, ať se posadím, za chvíli to bude. Mezitím se odněkud přihnal obrovský dav a utvořil dlouhatánskou frontu. Připadal jsem si jako na začátku filmu Jacquese Tatiho Prázdniny pana Hulota.

Dáma se po chvíli davem prodrala a podávala mi letenku. Než se mi ji podařilo uchopit, padl její zrak na mou tašku, letenkou ucukla, kabelu zvedla a řekla, že je moc těžká, že musím připlatit. Protestoval jsem, že bych ji už dávno dal do podpalubí, ale že mi to dřív nedovolili. Přeci bych se dobrovolně netahal s takovým krámem.

Takže zase se posadit a čekat. Mezitím dav vsákla roura příchodu k letadlu a já jsem tam zbyl zase sám, jen ještě s nějakou ženou. Ta měla zřejmě podobný problém, protože po chvíli přišel silný muž, na naše zavazadla nalepil adresní pásky a kamsi je odnesl. My jsme konečně obdrželi kýžené letenky. Do letadla jsem nastoupil jako poslední.

S již poněkud podlomenou existenční jistotou jsem usedl na jakési menší sedadlo mezi dvěma normálními, rozklopil si na třetiny naskládaný stoleček a začal si číst povzbudivou story z tlustých amerických novin, kde se zdravotní sestra svěřovala se svými dojmy ze záplav v New Orleansu, kde došla voda, elektrika, pomoc nikde, zato se objevily hordy drancujících ozbrojenců a ostřelovači, kteří pálili špitál nešpitál. Lidé mřeli jako mouchy, sestra je jen stačila přikrýt prostěradlem a říci modlitbu a už musela dalšímu umírajícímu zmírňovat utrpení aspoň několika kapkami vody na rty. Byla donucena zastávat roli boha a rozhodovat, kdo přežije a koho musí nechat umřít. Lékaři nakonec umírajícím dávali smrtelné dávky morfinu, ačkoliv je to ve státě zakázáno - pokud jim ještě něco zbylo, neboť ozbrojenci se chutě převlékali do obleků zdravotního personálu a kradli drogy, kde se dalo. Kam to ten svět spěje!

V letadle se mezitím ochladilo jak na Sibiři a já byl jen v košili s krátkým rukávem, jak bylo v tom Londýně pořád horko. Spolucestující po mé pravici i levici se hroužily do svetrů a šál, já měl všechno v podpalubí. Těšil jsem se na teplé „meal“, jak rozpis letů sliboval.  Meal však nějak ne a ne přijít. Po chvíli přijeli se stolečkem a nabízeli – nastojte – ledovou vodu, ale měli taky čaj a kávu. Za horký čaj jsem byl povděčen. Pak začalo vonět něco pečeného a nám se začaly sbíhat sliny. Dostalo se ale jen na piloty a snad někoho v business class. Na nás zbyla jen ta vůně.