I přivstal jsem si. Vstával jsem v neděli na tamní podmínky nekřesťansky brzo, v půl šesté. Hotel byl ještě v hlubokém spánku a snídaně měla vypuknout až za dvě hodiny. Naštěstí jsem prozíravě zaplatil už včera večer. Pro jistotu jsem se ještě v recepci vyptal na cestu. Orientovaně vypadající muž mi hbitě vysvětlil to, co, mi řekli na letišti. Na mou doplňující otázku, jakéže jsou tak mezi spoji metra intervaly, abych nezmeškal, odpověděl mi, že tam jezdí jeden vlak za druhým.  Tak honem o hladu rychle posbírat svých pět švestek a tiše vypadnout.

Ulice liduprázdné, ojedinělý mladík pokládající balík novin před obchůdky a stánky, jinak nikdo. Odněkud někam projel prázdný autobus. Vyrazil jsem k nejbližší stanici metra, po svahu k Temži, abych se taškou obtěžkanou spisy a novinami nezchvátil hned na začátku dne. Pozor! Před vchodem do metra zatažená roleta. Pamětliv toho, že už dříve jsem cestou četl, že večer bývají některé vchody do metra zamykány, šel jsem, tentokrát do kopce, ke stanici další. Stejně dvě linky metra o tomto víkendu nejezdily, pro nutné úpravy čehosi.

I druhá stanice pustá a zavřená. Odněkud zevnitř se přišoural uklízivý černoch. Na můj dotaz, co se děje, udiveně odpověděl: Vždyť je přece moc brzo, metro začíná jezdit až po půl osmé.  Polilo mne horko. Vím, že jezdí nějaký expres z letiště kamsi do Paddingtonu, ale zdaleka nevím, jestli za těchto okolností taky v neděli ráno, a taky netuším, jak se tam dostat, když metro je dočista bez života. Ptal jsem se řidiče jednoho náhle zastavivšího autobusu, jak že na Heathrow. Hluboce se zamyslel a po chvíli odpověděl, že to musím nějakým jiným autobusem. Kterým, to však nevěděl.  Na jízdních řádech nic pozitivního.

Čas ubíhal, napětí stoupalo. Nikde živáčka, který by vypadal, že ví. Londýnská neděle, poctiví lidé mají spát. Věci se mi začaly jevit černě. To vše se přitom odehrávalo před rovněž liduprázdným nádražím. Horror hnedle jako Bergmannovy Lesní jahody. Už jen ten kočár co se mu ulomí kolo, muž, co se rozteče do kanálu a hodiny bez ručiček.

Hodiny však ručičky měly a neúprosně jimi posouvaly.

Obešel jsem pusté nádraží a v koutku uviděl jediný taxík. Vyrazil jsem k němu u doufání, že za volantem nebude sedět nějaký duch, který se příšerně zachechtá, když mu řeknu, kam potřebuju. Nebyl.  Byl tam naopak příjemný mladší muž, který taky nevěděl, jak se na letiště jinak dostat, ale že mne tam doveze.  Mé nadšení, že mi snad nepropadne letenka, se záhy začalo měnit v nový horror, když jsem pohlédl na taxametr, na kterém přiskakovala libra za librou, hnedle jak na benzínové pumpě. Ještě jsme nebyli ze středu Londýna a už tam bylo 10 liber. Lístek na metro stál 3.80. Snažil jsem se konverzovat nenuceně, ale přitom jsem v duchu trnul. Já, který pocházím z nebohatých poměrů, komu babička říkávala, že taxíkem jezdí jen rozmařilci a že jsou to jen takové líčky na peníze. Já, který jsem v životě jel taxíkem asi tak pětkrát, když už mi šlo opravdu skoro o život. A teď koukám, 40 liber a letiště ještě mimo dohled. No, zastavilo se to na 48 librách. 2160 korun! S tím já musím vydržet v Praze celičký týden! Spropitné jsem se dát neodvážil, v obavě, že budu na ministerstvu kárán ze zhůvěřilosti a po obdržení účtu jsem vyrazil k dalšímu dobrodružství.

Časově to nebylo tak strašné, bylo půl osmé, měl jsem pocit, že času je až nazbyt. Ten pocit mě ale přešel hned v letištní hale. Jak byly ulice prázdné, tak v hale to hučelo jak v úle, terminál 1 byl naplněn hady front před řadou odbavovacích míst, které však nenesly stopy nápisů, kam že se to zrovna odbavuje. Jak se tam všichni ti lidé dostali, jsem netušil. Zkoumat jsem to ani nezačal, protože vidina čekání v tak dlouhatánské frontě mi opět orosila čelo potem. Šel jsem se tedy informovat k pultu, za nímž sedělo několik informátorek a prodavaček letenek, abych se zeptal, co a jak.