Zbyly mu ty malé místnůstky, některé z nich ještě zmenšené o vestavěné příslušenství, které ovšem také celkový dojem nerušilo přehnanou novotou. Kdoví, k čemu tenkrát sloužily… Tapety obstarožní, opakovaně flikované a natírané barvou pouštního písku, ještě umocňující dojem Sahary. Do pokojíčku se vešla akorát postel, přimknutá k půlskříni a jinak nic. Jedna židle. V koutě držák s televizorem, produkujícím žlutomodrý obraz na třech kanálech. O ten jsem se několikrát praštil. A pak na zdi přidělaný tácek, držící nezbytnou konvici na čaj, čtyři přihrádečky s komplimentárním  čajem, kávou, cukrem a „zesvětlovačem nápojů“, a jeden malý hrneček s podšálkem. Víc se nevešlo.

Při pití si člověk musel držet šálek v ruce, nebo ho opatrně vybalancovat na posteli, klasicky anglicky měkké. Když jsem hrneček uchopil poprvé, byl přilepen k podšálku horním obvodem. 

 Akorát záchodokoupelna nebyla tak úplně ošuntělá, i když dřevěné lajsny kolem vany vlhkem a stářím drobet odstávaly a byly poněkud tmavě lemovány. Tento veškerý luxus za 68 liber na noc – tedy bratru za tři tisíce české. Zase se mi vybavilo, co jsem čítával o chudých emigrantech za války a co jsem nikdy nepochopil: nejlevnější bylo ubytování v hotýlcích, když na byt neměli.

Třeba byla za Remarqeua chudoba emigrantů něco jiného, než bohatství intelektuála z evropského východu v jeho nejproduktivnějším věku.

Počkat: ale v našem postsocialistickém gründerském kapitalismu platí, že značka teprve činí zboží kýženým (a taky patřičně drahým!) A náš hotýlek se jmenoval Royal Adelphi Hotel! Jméno vznešenost sama; než jsem ho viděl, měl jsem trochu strach, zda to nebude pro naši ministerskou kasu přílišný luxus, abych nebyl nařčen z rozhazovačnosti za státní peníz. Interiér mne uklidnil. Zřejmě tam králové odkládali své podkoní. Měli to blízko na vlak, kdyby je král vyhodil.

Dnes je veškerý provoz na londýnských ulicích značně hustý. Chodci do sebe narážejí, pevninští s ostrovními, jak ti jsou zvyklí chodit vpravo a oni vlevo. V odpolední špičce o to víc. Autobusy se plouží středem města sotva krokem, jít pěšky je často rychlejší. Auta vyplňují zbytek prostoru mezi nimi. A rikšové, dříve v Londýně nevídaný zjev, prohánějí se ulicemi s turisty. Řidiči autobusů, vesměs z nejtemnější Afriky, prodavačky s blízkého Orientu, stánkaři pak původu smíšeného a velmi nejistého. Akorát ti rikšové byli vesměs mladí bílí. Že by nějaký nový druh fit-necentra pro vylepšení exteriéru?

Zato v neděli! Poněkud jsem za ta léta pozapomněl, že anglická neděle je totální nicnedělání. Měl jsem toho užít jen ráno, ale úplně mi to stačilo. Odlétal jsem totiž v neděli ráno a pravili mi, na můj dotaz hned po příletu na Heathrow, že mám být na letišti v neděli nejdřív v 6.30 a nejpozději, ale opravdu nejpozději v 8, když mi to odlétá v 8.50. A že mám pamatovat, že cesta ze středu města trvá skoro celou hodinu. A ať si nemyslím, taxík že bývá v londýnském provozu ještě pomalejší a nadto mnohem dražší, tak ať si přivstanu.