Tak jako ve staré Anglii – zpívávali pánové Vodňanský a Skoumal. Drala se mi ta píseň na mysl, když jsem srovnával svou první návštěvu Londýna (v roce 1965, tedy před neuvěřitelnými 57 lety!) s dojmy současnými. Skoro nic není jako ve staré Anglii! Tenkrát se po ulicích spořádaně a vážným krokem pohybovali uhlazení pánové v černých oblecích, s buřinkami na hlavách a deštníky v rukou, pravé to obrazy anglické spolehlivosti a solidnosti.

Frkér všeliký levou stranou se pídil, na ulicích byly semafory pro chodce s typickými velikými knoflíky, které, když jste stiskli, okamžitě zastavily pojízdnou dopravu, chodec vykročil a auta ukázněně stála než přejde, a objeví se jim zase zelená. Chodci pak zase ukázněně, vidouce, že tu a tam ještě někdo jde, kdo by třeba chtěl taky přejít, počkali, až jich bude víc a zmáčkli najednou. Udivovalo mě to; v Praze by se na auta buď vůbec nedostalo, nebo by vyrážela na neustálou červenou.

A mnoho jiných projevů ostrovní ukázněnosti. Člověka mimoostrovního, neřku-li jiného etnika, jste potkali zcela výjimečně a působil jako exótum. Kampak na staletími vytříbený řád! Stříbrné nóbl ticho linulo se všude kol. Trávník všude, ale zejména v Hyde Parku, připomínal hustý plyš toho nejdražšího medvídka a člověku se vynořila naše lidová „Travička zelená“.

Nikde poskvrnky, když jste si lehli, bylo to opravdu potěšení a na kůži dojem jako peřina.

Ne tak dnes. Člověka formálně oděného spatříte spíš výjimečně, na ulicích je nepřetržitá změť lidí všech barev tváře i odění, vyluzujících různé zvuky, hluky, výkřiky. Do toho hraje dusavá hudba z obchodů, šeptavě třaskavá hudba ze sluchátek teenagerů a rozličné výkřiky v nejrůznějších jazycích, nabývající na síle s úbytkem denního světla. Nechybí ani všudypřítomní bezdomovci rozšiřující paletu hluků, barev i pachů měrou dřív nevídanou. Trávník v Hyde Parku je spíše okousaný a místy vydřený, než pečlivě udržovaný. Chodci přecházejí kdykoliv, červená nečervená, a auta se mezi nimi prodírají. Pokud se neřítí jako šílená.

Stříbrné nóbl ticho nebylo ani v našem hotýlku. Z jedné strany nádraží s příslušnou kulisou hospod, povalečů, opilců a jiných libých zdrojů zvuků noci, ze strany druhé dvorek, vyhlížející pustě, ale oživený četnými výdechy klimatizací, hučících jako piliňáky, takže celkový dojem byl, jako byste prodlévali v nějaké velmi vytížené elektrárně, či strojírně. Náš hotýlek sice ke škodlivému hluku klimatizací nepřispíval, ale to prostě proto, že ji neměl. Což sice možná bylo ekologické, ale jen stěží vydržitelné.

Byloť tou dobou v Londýně horko a typicky ostrovní vlhko, skoro absolutní. Potil jsem se bez ustání a ještě horší to bylo po příchodu do hotelového pokoje: dům byl rozpálený, vzduch se nehnul, otevřená okna nepomohla k ochlazení, zato hojně vpouštěla hluk ze zmíněných ventilačních agregátů okolních domů, který malá místnůstka dutě násobila. Chtěli-li jste přeci trochu ticha, bylo nutno okna zavřít a tu se ta malinká místnůstka čile zadýchala, a, jak pravívali pánové V+W, nastalo dusno, parno a vehementno.

První den jsem naivně doufal, že kovový panel na stěně slouží k větrání, případně ochlazení, jak bývá v teplých krajích zvykem. Nikoliv. Bylo to velmi účinné topení, které se okamžitě začalo vypalovat, a tak kromě vedra vznikl ještě známý dusivý smrad, který nešlo vyvětrat.

Zdravotní procházky byly nezbytné, soubor zmíněných vlivů nedal spočinouti. Bylo nutno se vyprocházet do bezvědomí. Což mi nečinilo potíže, po pěti hodinách chůze jsem už nic dalšího nepotřeboval. Ale ta kalná rána chodcova…

Hotýlek evidentně pamatoval lepší časy, kdy byl zřejmě určen jako první pomoc pro cestující, potřebující si mezi jednotlivými vlakovými spoji tak jednu noc odpočinout. Klapot koňských kopyt mohl v té soutěsce mezi ním a nádražím působit romanticky. A ovívání pštrosími péry tolik hluku nenadělalo.