 Vánoce jsou za námi a nový rok začal tak nějak normálně. Žádná hrůza se nekonala, žádné extra velké překvapení taky ne. Leden si tak lehce poklidně plyne, děti chodí do školy, a až na legrační objev posledního vánočního dárku se nic zvláštního nestalo. K tomu dárku se ale musím vrátit, protože je de facto strůjcem dalších událostí, a to zejména předčasného příchodu mé cestovní horečky.
Štědrý
den byl fajn, dárky jsem letos stihla vymyslet a nakoupit s předstihem,
dřív, než jiné roky, cukroví též bylo napečeno díky dvěma zdatným pomocnicím o
dost dříve, zrušený vánoční jarmark měl něco do sebe (ale jen když pominu plnou
dílnu zboží a nulovou tržbu). Děti jako vždy napsaly Ježíškovi, ten zařídil,
nakoupil, objednal, zabalil. Sama jsem byla nadšená, že jsem dětem jejich
letošní přání mohla splnit do puntíku. No ne já, Ježíšek přece.
Starší
dcera si přála fén, Ježíšek v podobě manžela fén objednal, zabalený si
hověl ve skříni a čekal na zazvonění zvonečku. Den D nastal, dárky byly
rozdány, kostky vrženy, všichni spokojeni. Na druhý den si dcera lehce
povzdechla, že je škoda, že nedostala ten fén, když si ho už tak dlouho přála,
ale jinak že má z ostatních dárků fakt radost.
Následovala
rychlá oční přestřelka od manžela ke mně a nazpět, potom parakotoul až pod
stromeček s následným hledáním zapomenuté ne zrovna malé krabice. Pod
stromečkem nebyla, ani jinde odstrčená nebyla. Další bod byl výslech manžela,
kde je ten fén, když ho přece koupil, donesl, já ho zabalila a on ho uschoval.
Po chvíli lámání paměti a kostí na kole si vzpomněl, že ho dal do skříně.
A co
myslíte? Měl ho tam.
S omluvou,
že Ježíšek je už holt starý a zapomnětlivý, byl dceři fén předán. Zasmáli jsme
se a všechno bylo zase v pořádku.
Další
den mi na Fleru přistála objednávka. Šla jsem do dílny pro vizitku a letáčky ke
zboží, a co jsem nenašla? Dárkovou taštičku s kosmetikou, zakoupenou pro
nejmladší dceru.
Teď
už byl Ježíšek nejen starý a zapomnětlivý, ale přímo stařecky dementní,
dokonalý Alzheimer.
Svátky
pominuly, přešel Silvestr, začal nový rok a tak nastal čas uklidit staré
doklady, nachystat daňové přiznání a překlopit se do roku 2022. Při té
příležitosti jsem si trochu uklidila v dílně a při vyhazování a třídění
různých lejster a papírů jsem narazila na obálku od knihy pro manžela, kterou
Ježíšek objednal už někdy v říjnu a s obrovským předstihem přinesl
poštou. Následně (stejně jako fén a ta kosmetika) byl zabalen a uschován na
bezpečné místo, abych ty dárky měla hezky po ruce a nemusela je potom složitě
hledat.
Jelikož
od Vánoc už byl víc jak týden pryč, namáhavě jsem ve své paměti lovila
vzpomínky na to, jestli tu knihu manžel dostal a zda jsem ji zahlédla mezi
vybalenými dárky nebo ne. Následoval další parakotoul pod stromeček a přilehlé
okolí, nikde nic. Jenže knihu jsem nikde neviděla, ani v knihovně, ani na
manželově stole, ani v jeho rukou.
Došlo
tedy na otázku, jak se mu líbila ta cestopisná kniha, co mu ji donesl Ježíšek. Pod
jeho velmi udiveným a současně i pobaveným pohledem jsem ze sebe vymáčkla
slabým hlasem otázečku, jestli dostal nějakou knihu.
Samozřejmě
že nedostal. 
Moje
maličkost se rděla i na sedínce. Zbytek rodiny se nehorázně otřásal smíchy.
Po
horečném prohledání a snahy o vybavení vzpomínky, kam jsem ji mohla založit, byla
nalezena zabalená v šuplíku mého pracovního stolu.
Slavnostní
předání proběhlo za obrovského smíchu se vzpomínkou na primáře Chocholouška a
s omluvou, že tohle se u nás stává naprosto výjimečně, maximálně jednou,
vlastně dvakrát, no vlastně maximálně třikrát za deset let.
Nad
knihou s nádhernými fotografiemi a popisem cestování po Hedvábné stezce
jsme pak spolu s portským strávili pár pěkných večerů.
Normálně
dostávám cestovní horečku až s příchodem jara, když odevzdám daňové
přiznání a začneme plánovat dovolenou. Letos mě brouzdání po internetu od Hedvábné
stezky přivedlo k tomu všemu zhruba o dva měsíce dřív. A tak místo sčítání
příjmů a výdajů čumím do map, kopíruji si zajímavé články a počítám kilometry.
Do
deseti tisíc bychom se měli vejít. Bude to dobré. 
V knihovně
jsem objevila oblíbenou knihu mého dětství, Divokým Kurdistánem. Věděli jste,
že do iráckého Kurdistánu my Češi nepotřebujeme ani víza?
Když
to tak čtu podruhé, tak mě lehce napadá, že první odstavec vlastně není až tak
pravda. Tři zapomenuté dárky nejsou myslím zcela běžný vánoční a povánoční jev,
a z pohledu neobdarovaných obdarovaných může ten zmiňovaný „poklid a žádná
hrůza“ připomínat spíš něco jako jízdu „Divokým Kurdistánem“…
VODOMĚRKA, nesmírně šikovná světoběžkyně
|
