Chlap a dítě. Na tohle téma toho bylo už napsáno hodně, tedy na téma "devastace způsobené jejich vzájemnou činností". Ale jak vidět, ono se to vždycky nějak zvládne, přežije.
Četla jsem tu před čaaaasem Fotříka, od Dominika Landsmana. To je zase zářný příklad, jak se dá na jednom dítěti nádherně vydělat, když to někdo umí dobře napsat (a fakt, ta první knížka byla opravdu super!), teď už snad je i film, ještě nás asi čeká komiks, omalovánky a třeba i poštovní známky na téma Fotřík!

Kde jsou ty časy, kdy manžel chtěl dětí jedenáct a já jenom jedno, zkuste vypočítat kompromis

Dneska ráno pustím rádio, ani nevím, jaká že to byla stanice? Snad Frekvence 1 a tam moderátor dával k lepšímu, jak se ho jeho prcek začal ptát na to ,jestli neumře. Tak mu vysvětlil, že se nemusí bát, že je ještě mladý a že umírají pouze staří lidé na sešlost věkem. Ale zvídavé dítko chtělo dále vědět, jak se pozná starý člověk. Nejdřív chtěl tvrdit, že se to pozná podle vrásek, ale pak si vzpomněl na prarodiče a tak plácnul, že se to pozná podle šedivých vlasů, protože obě babči si vlasy barví. A nastal neskutečný řev jeho dítka, že mu umře Michal. Dítko je totiž pravidelným divákem Kouzelné školky. A já s překvapením zjistila, že Nesvadbovi je 64 let, jenže šedivej je už asi od třiceti.

Marie : dvě ?

Tak to já jsem už od samého začátku, kdy mi manželka řekla, že je těhotná, doufal, že to bude holka. Strašně moc jsem toužil po holčičce. Jenže – můj otec byl z pěti dětí, tedy z pěti kluků a to mi pořád napovídalo, že geny jsou potvory a že to asi nevyjde a že budu pokračovat v tradici. Nakonec se mi mé přání přece jen splnilo. Narodila se holčička a za 6 let pak druhá. Asi jsme se nějak přegenovali, či co. Po radosti pak nastaly i jisté povinnosti a já jsem se vždy moc těšil na krásnou povinnost, když mi ji manželka dala do kočáru a já s ní a pak i s tou druhou, jezdíval za každého počasí na couračky. Z práce honem domů a na procházku. V létě jsem to spojil i s letní restaurací a za ty nacourané km jsem pak odměnil každou nohu jedním pivkem.
Samozřejmě, že nebyla jenom idylka. Sem tam byla i itálie. A vždy kvůli dětem, pochopitelně. Já jsem byl s tou výchovou hodně benevolentní. To je pravda. I převážnou část rodičovských sdružení jsem absolvoval. A doma jsem pak ženě řekl pouze pozitiva. I když – u té mladší snad ani žádná negativa nebyla. Ta už byla od mala mnohem svědomitější, než ta starší a už asi od školky chtěla být pouze učitelkou, kterou se pak také stala. Tu starší když vzali na strojní průmku, opět jsem to odnesl se všemi rodičáky. Někdy jsem se i bál toho, co uslyším a co pak řeknu doma. Ale na každém rodičáku jsem slyšel stejná slova. Že vyrušuje, baví se a že jí při hodině. Oni měli za třídního takového starého dědka, svérázného profesora ruštiny, který se chlubil tím, že byl partyzánem a ukazoval ruku bez tří utržených prstů. Tehdy však neřekl, že Petra jí při vyučování, on řekl, že při vyučování žere. S odstupem doby jsem se pak dozvěděl, že tehdejší čtvrťáci vypátrali, že mu prsty neutrhl žádný granát, že ani partyzánem nebyl, ale že dělal domácí výbušniny a ono mu to prásklo v ruce.
Takže – opět se mi otevřel šuplíček se vzpomínkami na dobu, kdy holky byly ještě malé. Ono se říká, že malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti. A o tu mladší, která žije v Anglii, se bojím stále i když jí je už 44 roků.

Mamčo, ano, uhodlas, jenom dvě, naštěstí holka a pak kluk a víc už jsem se přemluvit nenechala, i když tlaky byly veliké, protože manžel byl ze 7 dětí, dnes neuvěřitelné

Strejdo, člověk se nemá o děti bát, má si důvěřovat, že ty děti přece dobře vychoval. Taky mám dceru v Anglii, nebojím se o ni, stejně, jak bych jí na tu dálku pomohla? Musíme uznat, že je tam jiný život, hlavně když je přijata do společnosti, tak se tam má určitě líp by se měla tady