Martin zvolna procital, snad ho probudily nějaké hlasy? Šíleně mu třeštila hlava a cítil nepříjemné mravenčení po celém těle. Nemohl se pohnout. Po chvíli se pokusil otevřít oči, ale stejně viděl jen rozmazané siluety v bílém pokoji. Všechno bylo přikryto šedým závojem mlhy. Chvílemi zase ztrácel vědomí ... Kde to jsem? Jakoby z dáli slyšel dva hlasy, které k sobě velmi naléhavě mluvily.

Zbystřil pozornost a pokoušel se zachytit aspoň útržky jejich vět. „Pochopte, paní primářko, že s ním   n u t n ě   potřebuji mluvit,“ říkal tmavý stín.

Bílá silueta mu odpovídala:  „Ale to je naprosto vyloučeno, pane kapitáne. Do rána byl na operačním sále a probral se teprve před chvílí.

Nebýt silné dávky morfinu, skučel by bolestí jako zvíře. Zlomenina spodiny lebeční, přišel o jedno oko, má utrženou slezinu a těžké pohmožděniny po celém těle. Ostatně, má i zlomenou čelist, takže vám v nejbližších dnech stejně nic neřekne. Za normálních okolností jsou ta zranění neslučitelná s životem. A nebýt jeho mimořádně silné tělesné konstituce, už by tady asi nebyl. Přežil to vlastně jenom zázrakem. Jeho stav zůstává i nadále kritický a pořád ještě nemá vyhráno…“

„Škoda, měl jsem na mysli jenom pár triviálních informací. Nikdo netuší, co iniciovalo ten šílený amok. Zastavím se tu později, tady už stejně nic nenaspěcháme. Ten chlap, co mu to udělal, pak doma vyhodil ženu z osmého poschodí paneláku a sám vyskočil za ní. Sbírali jsme je dole lopatou…“  

„Vím, slyšela jsem o tom, té rodinné tragédie je plný špitál. Prý po nich zůstaly dvě děti. Příšerné! Tak tuhle práci vám rozhodně nezávidím…“ 

Pokud vím, tak mezi personálem vaší JIPky, pracuje dokonce sestra té zavražděné.“

„Myslíte vrchní sestru Alenu Zachovou? Ano, její dvojče, jakoby si z oka vypadly. Alenu znám už léta, a když jsem je nedávno obě potkala ve městě, nepoznala jsem, která je která. Tak neuvěřitelně si byly podobné. Ale máte smůlu, ona má dneska až noční směnu.“

„No tak to jste mně moc nepotěšila,“ řekl mrzutě mužský hlas. „Co se dá dělat? Zastavím se později.“  

Oba hlasy se vzdalovaly a Martin, který slyšel jen pár útržků dialogu, horečnatě přemýšlel.

Proboha, o kom to mluvili?  Snad ne…  

Zvolna se probíral z agónie a usilovně se snažil listovat v zamlžené paměti. Včerejšek byl přece den, jako každý jiný.

Jen matně si vybavoval kluzké ženské tělo, vzpínající se pod ním.

Hanička!  Bože, to je ženská, krev a mlíko!

A pak seděl v nějaké hospodě…

*        *        *

Prošel kolem výčepu k masivním dubovým stolům.

Na číšníkův tázavě vztyčený palec, jen zavrtěl hlavou a výmluvně zacinkal klíči od auta. Objednal si minerálku.