„Z daleka?“ prolomil ticho muž, který si k Martinovi po chvíli přisedl.    

Lhostejně na něj pohlédl. Širokánská ramena a dobrých sto deset kilo váhy, odhadl bleskově.

„Záleží na tom?“ odpověděl podrážděně Martin. 

„Já jen, že auťák s písmenem há v espézetce, tu nestojí zrovna každej den.“ řekl smířlivě chlápek a uchopil do svých obrovských dlaní půllitr, že se napije. „Pracovně?“ dodal ještě.      

„Za ženskou,“ přiznal Martin. „Moje stará na to zrovna dvakrát není a hned po porodu ji pověsila na hřebík. A přece se ji nebudu pořád doprošovat. Tak sem jezdím, jak vy říkáte tím vaším hantecem, vojíždět jednu špicovó hajfu," řekl s úsměvem.

Silák se rovněž usmál a zvedl obočí:  „Ále?“ hvízdl obdivně. „Copak u vás takový ženský nemáte?“    

„Takový teda ani náhodou. Tak černý vlasy a modrý oči, jako tahle, nemá žádná jiná.“    

„S takovou tu bude mít i spoustu místních ctitelů,“ namítl chlapík.    

„Na to  může zapomenout, má doma dva malý kluky a manžel ji skoro nepustí z domu. Navíc ji zanedbává, protože po práci je v jednom kuse na letišti.“   

„Na letišti, říkáš?“ zpozorněl muž.  

„Jo,“ přitakal Martin. „Paragán. Byl u nich už na vojně a je tím pořád přímo posedlej. Všechen čas tráví na leťáku, prej i jako instruktor. Chodí domů až navečer, utahanej jako kůň, sekne sebou a spí jak zabitej. Ale nic naplat, ženská potřebuje svý, a tak si hledá potěšení jinde.“    

„Co mně to tady valíš za klíny do hlavy? Jak může jinde, když je zavřená doma?“    

„Internet, kámo, internet! To neznáš? Říká ti to vůbec něco? Mrouská se starýmu přímo za zády, napřed doma virtuálně a pak i doopravdy.“    

„Pod svícnem že bývá tma?“ 

„Přesně tak,“ přitakal Martin a nadmul se pýchou. „Třeba nakecala tomu svýmu šmudlovi, že jede s kámoškou na týden do skal. Paroháč jí to sežral i s navijákem. Jenže ta kámoška tam byla se svým manželem a ona tím pádem se mnou. Chápeš?“ 

„Chápu,“ zamumlal mezi zuby hromotluk.

Rychle vstal a pevně uchopil do svých medvědích tlap těžkou židli.

Než se rozmáchl k hrozivému úderu, Martin stačil zahlédnout padající černou čepičku s vyšitým emblémem bílého padáčku…

Martin strnul. „A do prdele!“ blesklo mu ještě hlavou.

V intuici si chtěl zakrýt obličej rukama, ale hned první příšerná rána dubovou židlí, mu je roztříštila napadrť.

Pak ztratil vědomí… 

*        *        *

Staniční sestra Alena Zachová usedla nad svou poslední noční kávu a s cigaretou v ruce, se ubírala klikatými cestičkami vzpomínek na svou sestru Hanu, co teď už není…