 Ve Švýcarsku žiji již několik let. Za tu dobu jsem si stihla udělat docela dobrý obrázek o fungování na pracovním trhu. S hořkostí jsem si uvědomila, že ač jsem pracovitá, pilná, přizpůsobivá a v rámci možností i pokorná, tak je mi to k ničemu, když kdejaký pologramotný blbec se má lépe než já jen proto, že má švýcarský diplom. Tak jsem si řekla: "Veroniko, není zbytí, musíš se vrátit zpátky do školy."
Musela jsem doložit prokazatelnou praxi v oboru ve Švýcarsku, absolvovat
několik online pohovorů s poradci v oboru vzdělávání, s kantonálními úředníky,
několik desítek formulářů a pak už jen netrpělivě čekala na rozhodnutí kantonu.
Věděla jsem, že jako cizinka bez státní příslušnosti nebo bez trvalého povolení
k pobytu mám velmi malé šance, ale pořád jsem doufala, že moje přesvědčovací
schopnosti okouzlí komisi a bude mi studium umožněno.
Trošku jsem se i modlila. To možná taky pomohlo, protože jsem dostala
jakousi formu kantonálního stipendia a mohla se vrhnout do studia na obchodní
akademii v Luzernu.
Nadšeně jsem si objednala asi dvanáct učebnic pro první a druhý semestr,
pořídila si růžový školní batůžek, růžové propisky, tužky, gumu a růžové
strouhátko, včetně sešitů, a po skončení letních prázdnin vyrazila první den do
školy.
Stanuvší na školním nádvoří jsem se rozhlížela po stávajících i budoucích
studentech a hádala, kdo asi se mnou bude chodit do třídy. S hrůzou jsem si
uvědomila, že jsem jediná obstarožní studentka a myslím si, že ani můj
mladistvý outfit nezakryl, že mi táhne na čtyřicet.
Nenápadně jsem pozorovala skupinky nově spřátelených jedinců a udělala si
malou představu o švýcarské mládeži. Viděla jsem skupinku vysloužilých
roztleskávaček, skupinku intelektuálů se záplatami na tvídovém saku, i když
bylo 30 stupňů Celsia. Oproti tomu vyznavačky kultu "Odhal, co
můžeš," mi přišly docela sympatické. I když jejich vyznání považuji trošku
za nepraktické. Především v zimních měsících.
No zkrátka, mládežnictvo bylo vskutku různorodé a já si nechtě uvědomila,
že nezapadám asi vůbec nikam. Na roztleskávačku jsem příliš stará, na
intelektuály příliš hloupá, na odhalování příliš tlustá a pro ostatní skupinky
příliš nevhodná. Ale co už, nejsem tady, abych se přátelila, ale proto, abych
dostala diplom.
Se smíšenými pocity a plná očekávání, co první školní den přinese, jsem
vstoupila do své třídy. Hned na to, co jsem se usadila, mě polil studený pot,
když jsem se dozvěděla, že musím dělat ještě rozdělovací zkoušky. Přenášející
nám kladl na srdce, že studium bude velmi náročné, plné obětování a je pouze na
nás, jak se k tomu postavíme. Tento rozdělovací test měl určit, zda na toto
studium vůbec máme a nemohlo mi uniknout, že pohled přednášejícího se přes jeho
zamlžené brýle stáčí ke mně. V duchu jsem se utěšovala, že jen šilhá, ale když
jeho pohled ke mně zabloudil ještě několikrát, začala jsem si to brát osobně. 
První test byl z počítačových znalostí. Předpokládalo se, že již nějaké
základy máme.
To já samozřejmě mám, ale když já se učila pracovat s počítačem, tak Bill
Gates ještě mutoval.
Word jsem jakž takž zvládla, ale u Excelu jsem zůstala úplně bezradná. Měla
jsem za úkol vypočítat pomocí excelových funkcí docela složitý matematický
příklad. Což o to, základy funkcí ovládám, ale já nemohla pochopit ten
matematický příklad. Můj mozek zvládá maximálně podmíněné a nepodmíněné
reflexy. Zoufale jsem alespoň zběsile klikala myší, aby to vypadalo, že se
snažím.
Kupodivu, v testu jsem obstála. Asi mi pomohlo to klikání myší.
Následoval test z angličtiny. I tam se předpokládalo, že už máme nějaké
základy, neboť cílem studia je dostat se na úroveň B2 – C1 během dvou let, což
je při výuce jednoho dne v týdnu docela náročné a zbytek se samozřejmě skládá
ze samostudia. Angličtiny jsem se vůbec nebála, ale asi jsem měla.
Pouštěli nám několik nahrávek s různými přízvuky a dialekty, a my měli
stručně popsat, o čem je řeč.
Nějaký Bill s Tomem se bavili o ropných vrtech v Texasu, probrali rodinu i
z šestého kolene, skončili u svatby sestřenice dědečkova bratra a já měla z
textu vyrozumět, jaký měla Melanie svetr. Tipla jsem si, že červený a náhodou se
trefila. Takže i v angličtině jsem obstála.
To už jsem se utěšovala, že to nejhorší mám za sebou a už to bude jenom
lepší.
Jak strašně jsem se spletla!
Při hodině práva a podnikání jsme obdrželi dvacetistránková skripta o úvodu
do švýcarského práva. Původně jsem si myslela, že je to jen souhrn málo
používaných švýcarských nadávek, ale s hrůzou mi přišlo na mysl, že to je
právničina v tom nejsurovějším významu slova a já se krom německých slov, jež
neovládám ani česky, musím naučit ještě právničinu.
Dalším předmětem, který se učím, je účetnictví. Předmět, kterého jsem se
neoprávněně docela obávala, je nakonec mnohem jednodušší, než jsem si myslela. 
V druhém semestru máme německou stylistiku. Bojím se, že náš profesor po
dvou hodinách se mnou bude muset vyhledat psychiatra. Německy píšu zásadně s
českým slovosledem a často používám několik německých slov, která se vůbec
nenalézají ve slovníku. Interpunkci používám více méně nahodile. Prostě ji
strčím tam, kde se domnívám, že by jí to slušelo, bez jakékoliv logiky, či
gramatických pravidel. Tajně doufám, že ho okouzlím svým slovanským šarmem a
zohlední to, že jakožto cizinka nemám pro jejich jazyk ještě dostatečně
vyvinutý cit.
Tak jako tak, mám před sebou ještě rok a půl a doufám, že to zvládnu,
když už jsem došla tak daleko.
CHYTRÁ VERONIKA
|
