 Od včerejšího rána jsem si těžce smutila, skuhrala a děsně se litovala. A pak zas pro změnu jsem se chlácholila, zdůvodňovala si všechno možné (to jsem si dala skleničku becherovky - na zdraví své i hlavy našeho státu), následně jsem si říkala, co všechno mne ještě čeká a pevně doufala, že mne to nemine. Lidi, já mám totiž zas dneska narozeniny! Jenže já si za právě uplynulých devět let ještě nestačila zvyknout na to, jakou číslicí můj věk začíná, a už abych se připravovala na rok příští, kdy to bude ještě horší.
Nojo, co naplat. Po vzoru
starých anglických dam jsem začala pít portské, takovou hezkou malou vyšívanou
skleničku jsem si večer nalila a pomalu ulizovala při nějaké té detektivce -
ale nějak jsem při všech těch starostech si je zapomněla koupit. Tak až dnes.
Už se vidím, jak spolu s Kayoukem jdeme tady do Billy, abychom tam slavnostně
koupili jednu tmavou flaši tmavě červeného vína.
A pak si ji dneska večer
otevřu a budu se cítit děsně fajn.
Naštěstí jsem docela zdravá,
až na nějaké ty šrámy, které občas díky své nezdolné mánii v přestavování svého
bytu utrpím. Naposledy jsem demolovala jednu starou polici - a že mi jí bylo
fakt líto! - kterou jsem si z pouličně nasbíraných prken sama stloukla. Jo, ale
ta byla prosím ještě opravdu celá dřevěná, a to dnes už neseženete! Ale chtěla
jsem se vám vlastně pochlubit svým posledním úrazem:
Police, na kterých stály
knihy, byly tedy opravdu bytelné a bytelně sešroubované. Šrouby to byly
šesticentimetrové, pořádné.
A jak jsem ten regál
rozebírala, fochy vylamovala, tak se mi povedlo si na jednu tu polici
dupnout.... Jo. Přesně tak, jak si myslíte: na jeden ten šroub jsem si hezky z
výšky přišlápla. Zajímavé, že to bylo tak nečekané a mne to tak vyděsilo, že
jsem ani nic moc necítila. Tak jsem pak prkno se šroubem z nohy vytrhla, dala
náplast a nic... Zatím to je ok, doufám, že se mi to brzy zahojí. Jediné,
co nemůžu zapomenout, bylo takové to zvláštní "křupnutí" -
jako když bodnete nožem do správně vypečeného chleba, jako když
propíchnete tu kůrku...
Tady vidíte, že i když mi
bude třeba sto let, tak asi nebudu mít nikdy moc rozumu.
Mám těch vad tolik -
například si nepamatuju jména, případně si je neuvedu do spojení se správným
obličejem. Ale to fakt není skleróza ani demence, protože to mám odjakživa.
Proto taky jsem se nestala vyzvědačkou či špiónkou, takovou tou Matou Hari,
jak jsem jako holčička tak moc toužila. Nejen,
že bych nevěděla, za kým jít, koho to vyzvídat či špiónovat, ale ani bych nikam
netrefila. Protože bych se všude ztratila.
Mám totiž navíc i nulovou
orientaci.
Jednou jsem takhle jela s dětmi do Krkonoš.
Když jsme jeli poprvé, jel s námi i majitel chaloupky, do které jsme jeli, a já
diktovala dětem itinerář, abych to příště trefila.
Problém byl, že když jsme tam pak jeli
podruhé, sami, tak to lešení, za kterým jsme měli zahnout doleva, bylo už pryč,
a my dorazili kamsi zcela jinam.
Ještě že tehdy nebyl tak drahý benzin. 
Tuhle krásnou kytku jsem dostala u dcery; první den, když jsem tam přijela. Ještě že jsem si ji vyfotila...
Vždycky, když si skuhrám,
připomenu si Švédku, o které jsem vám jednou už psala - jmenuje se křestním
Dagne, to druhé už nevím, ale co vím naopak stoprocentně, že té úžasné ženské
je letos už stodevět. Ano, 109 let. A je to baba správně princmetálová, v
pohybu, v perfektním rozumu, je skutečně plně schopná vykonávat svou běžnou
funkci - ona sï totiž v devadesáti koupila počítač a dodnes každodenně píše svůj blog. A
velice vtipně, trefně a čtivě. Je už sama; oni ti chlapi zas až tak moc
nevydržej. Nevím, jak kde, ale když jsem se nedávno venku bavila s naší
pošťačkou, tak jsem se mj. od ní dozvěděla, že ta naše obdélníková ulice je
plná (tedy mimo mladých přistěhovalců) vdov. Prostě jak se sem před čtyřiceti
léty stěhovali mladí manželé, tak pánové se během doby postupně vypařili, zůstaly tu jen
jejich manželky, které si většinou pořídily nějakého toho štěkacího partnera.
Nebo kocoura. Prostě jak která.
Ale fakt je, že ty, co mají
psisko, jsou podstatně zdravější.
Ale už dost, to jsem se jen tak po té jedné malé skleničce
trošku zapovídala ...
Takže
se mějte taky hezky.
VAŠE KUDLANKA
|
I když proti ní jsi pískle.
Je fakt, že dlouho jsem svůj věk vůbec neřešila a bylo mi fajn. Asi s příchodem covidu a těch škatulkování - pod 65 a nad 65 - jsem ho začala registrovat a trochu propadat panice. Ale nic s tím nenaděláme a nemá smysl se tím trápit. Takže hodně optimismu a hlavně zdraví a ještě více pěkných článků na Kudlance 
