 Stárnu. Strašně a rychle a vůbec nic s tím neudělám. Tělo se mi rozpadá a odmítá spolupracovat. Prostě hnusně stárnu. Ne že bych na to vypadala. To naštěstí ne. Zcela sebekriticky, čestně a bez jakéhokoli pokrytectví, můžu veřejně prohlásit, že vypadám minimálně o deset let mladší. Jen to moje tělo to pořád nechce pochopit a tvrdě mi dává najevo, že ono se ale cítí o deset let starší. Je to strašný. Určitě znáte větu: „Hlava by chtěla, tělo se brání“. To jsem celá já. Ne že bych po sobě požadovala nějaký super atletický výkony. To
rozhodně ne, dokonce jsem se po naprosto nejhrůzostrašnější operaci krční
plotýnky naučila sama sebe se před jakoukoli - byť jen trochu náročnější
činnosti - ptát: „Vážně ti to stojí za to?“
Musím ovšem prohlásit, že v mnoha případech si odpovídám "Rozhodně
jo".
To jsem takhle začala chodit na procházky se psem. Bylo to super. Měla jsem
v jedné ruce vodítko, ve druhé knížku. Každodenní procházky, to jsem přečetla
knih. A protože čtu za chůze, pohybuju se jeho čuchacím a čůracím tempem.
Spokojenost na všech stranách.
Než jsem si takhle vychodila příšernou bolest v kyčli, takže teď ujdu cca kilometr,
a pak už mi kyčel hlasí,..."Dál teda rozhodně už ne".
Nevadí, sehnala jsem si mikrováhový činky a začala doma cvičit. Vzhledem k
tomu, že v mém mládí, za dob bratra Žižky, kdy jsem byla certifikovaným fitness
instruktorem, tak i teď jsem jednotlivé cviky prováděla určitě správně. Navíc
jsem většinou volila zátěž jen vlastního těla, kliky, dřepy a pod. A spolu se spuštěným
správným podcastem jsem podporovala nejen blaho těla, ale i mozku. Dva měsíce.
Pak se ozvalo rameno, které mi oznámilo, že rozhodně dál spolupracovat
nehodlá. Nevadí, nebudu tělo namáhat bodově, ale vrhnu se na celoplošné kardio,
kde se nedá moc zkazit, když bezpečně stojím na eliptiklu. Navíc jsem se
rozhodla, že budu hodná holka, a začnu jen třikrát týdně, 10 až 30 minut max. Jenže,
když jsem se vypracovala, převelice opatrně, na těch třicet minut, ozvalo se mé
koleno. A to tak silně, že já, co všechno léčím cibulí a heřmánkem, jsem ráda
uvítala předepsané steroidy.
Ok, zjevně tudy cesta nevede, a proto jakmile se mi ulevilo, začala jsem
plavat. Voda tělo nadnáší a plavání je, jak jsem si trpělivě vygooglila,
převelice bezpečné. No, zjevně u většiny populace, ale u mě nejspíš ne.
Bylo to nádherný.
Plavalo se mi fantasticky, opět jsem začala pomalu na deseti minutách. Ta
voda, ten pocit šplouchání, kam se hrabe nějaká meditace...
Psychicky mi bylo báječně. Fyzicky se o slovo přihlásil krk. To jsem už celkem
rozumně šílela, a po několika injekcích, opět steroidech a MRI, kdy jsem se
naštěstí dozvěděla, že jsou to jen namožené svaly, jsem se rozhodla, že nebudu tělo už
nijak týrat, a radši budu trénovat „vidličkou do pusy“, či „mačkání
televizního ovladače“.
No ... možná ... každopádně
ale musím teď končit, venku je totiž krásně a moje kolo na mne čeká... P.S. – SPORTUJETE? JAK? JAK ČASTO? S JAKÝM VÝSLEDKEM?
Vaše VŠETEČNICE
|
