Něco byste měli o mně vědět. Já nesnáším Vánoce! Tyto svátky k oslavám narození Ježíše Krista, které mají být časem pokory, souznění a přátelství, většina bezvěrců povýšila na svátky obžerství a bezúčelových bankovních úvěrů. Jakožto věřící bez víry špatně snáším ten komerční chaos, kdy se lidé předhánějí, kdo měl „bohatšího Ježíška“, ač ve skutečnosti o dárky vůbec nejde.

Proto, abych unikla konzumnímu šílenství, se většinou zavřu sama doma, nebo utíkám za teplem, kde se s nohama v písku pod palmou nalívám Margaritou a směju se těm bláznům, kteří budou celý rok přemýšlet, jak splatí své vánoční úvěry.

Je to již nějaký ten pátek, kdy se parta mých přátel ztotožnila s mým názorem, a pronajali jsme si vilku s bazénem na Mallorce, abychom daleko od civilizace a nezřízeného šílenství prožili pohodové dny.

Příjemné počasí vyzývalo k prozkoumání ostrova a nic nám nebránilo v tom, abychom si to užili.

Navštívili jsme „Dračí jeskyně,“ zámek, kde trávila poslední dny Jana „Šílená“, poznali jsme pamětihodnosti Palma de Mallorca a v neposlední řadě jsme absolvovali výlet na koních po národním parku, kde žijí želvy ve volné přírodě. Jediný problém vyvstal tehdy, když jsme před projížďkou zjistili, že farmář nechová koně, který by mě unesl. Na chvíli mě zamrzelo, že budu ochuzena o namožené řitní svalstvo, ale i tento problém se záhy vyřešil, když farmář obstaral statného koně z vedlejšího statku, a tak jsem putovala parkem na hřbetě koníka jménem „Gordito“ (tlusťoučký), což hovoří za vše.

Sváteční večer jsme strávili v rodině jedné místní bodré ženštiny, netradičně jsme povečeřeli „tapas“, a i na drobné dárky došlo. S uspokojením mohu říci, že se náš výlet nadmíru vyvedl. Přesně tak, jak jsem si to představovala. V míru, v pohodě a bez stresu.

Při zpáteční cestě na letiště jsme se vydali ještě na rychloběh po místních obchodech se suvenýry se záměrem utratit poslední eura. Já v kapse mačkala poslední padesátku a pár drobných, které jsem hodlala utratit za něco hodnotného. Náhoda tomu chtěla, že jsem koutkem oka zahlédla obchod Majorica, což je významný prodejce vysokohodnotných perel. Moc jsem nedoufala, že bych si tam něco za tu almužnu pořídila, ale přesto jsem se do obchodu vydala.

Jaké bylo štěstí, že obchod nabízel 50% slevu na vybrané zboží! Nadšeně jsem šilhala tam a pak zase támhle, až mi ustrnul zrak na elegantním prstýnku s maličkou perlou, zdobenou kolem dokola drobnými kamínky. K mému zklamání stál 60 Eur, ale já měla u sebe pouze 54 Eur. Odhodlaná získat prstýnek stůj co stůj, jsem mávala na prodavače řasami tak vehementně, že mi deset Eur slevil, vystavil mi certifikát s doživotní zárukou kvality a já s pocitem vítězství obchod opustila.

Pyšně jsem se natřásala s prstýnkem na ruce a sotva jsem došla za roh, vypadl mi z něj šutr! Vytáhla jsem z kapsy ještě mokrý certifikát a nasupená jako saň, jsem zamířila zpět do obchodu.

Sotva jsem stanula ve dveřích, neplánovaně jsem svým kyprým pozadím zablokovala východ tak, aby nikdo nemohl dovnitř, ani ven. Potem orosené čelo házelo zlověstné blesky a asijský prodavač, tušíce, že jsem nepřišla zpět na přátelský rozhovor, se v duchu rozloučil s rodinou a v rychlosti se pomodlil ke svému osmirukému bohu se sloním chobotem.