 To vám takhle jednou bloumám po obchodě s potravinami, koukám, co dát do košíku, když mě vytrhne ze zamyšlení nějaká paní s dotazem: „Nevíte, kde tady mají hmňáky?” Zpozorním: Promiňte, co že hledáte?” - „No, přece hmňáky.” Už si připadám blbě – jsem snad hluchá? „Já vám asi nerozuměla,” zkouším to znova, „co že to hledáte?” „ Hmňáky přece?!” V hlase je už cítit lehké podráždění.
Zase
nechápu, nerozumím, možná paní špatně vyslovuje. Že by nové zuby? Co tím slovem může myslet? K čemu mně
známému má ten shluk hlásek blízko?…běží mi hlavou. Netuším, vzdávám to.
„ Já opravdu nevím, kde to tady mají, zkuste
se zeptat někoho jiného.”
Žena se znechuceně odvrátí. Kolem nás projde
prodavačka. „Máte hmňáky?” vybafne paní.
„Máme, pojďte za mnou,” nehne prodavačka brvou a vede ji k blízkému regálu.
Zkoprnělá stojím v uličce, jsem asi jediný
člověk na světě, který to neví! Nebo jsem fakt nahluchlá? Nebo blbá?
Když se vzpamatuju, obezřetně se přesouvám ke
zmíněnému regálu a zírám: mouka, cukr,
těstoviny, sůl, ovesné vločky ... normální zboží, běžné názvy, nic zvláštního, nic nového.
Stojím
a nechápu.
A spokojená zákaznice zatím už platí u pokladny
a mizí za skleněnými dveřmi…
Co
to bylo, už asi navždy zůstane záhadou :-))
Zdraví Věra,
stálá čtenářka Kudlanky
P.S. Mám ji moc ráda, protože příspěvky píšou
většinou lidi s přehledem, nadhledem, životní zkušeností a moudrostí. Mockrát
jsem se pobavila, ale taky zamyslela nad hledáním řešení složitých životních
situací, se kterými se lidé svěřují.
|
