|
 K napsání tohoto článečku mne
inspirovala debata pod mnohem závažnějším tématem. Od malička jsem byla
konfrontována se čtením v komůrce, určené na vykonávání úplně jiných potřeb.
Ano, uhodli jste, na toaletě si s oblibou četl můj otec. A při tom kouřil, neb
to bylo jediné místo v bytě, kde mu to matka tolerovala. Jako malá jsem to
nechápala, zvlášť, když komůrka, spíše plynová komora, neměla okna a odsávání
nebylo z nejúčinnějších.
Otec si četl na WC i navzdory tomu, že jsme se celá
rodina vypravovali pryč, a na toaletu se stála fronta. Měl rád (a má dodnes)
svůj klid.
Moje matka to nesnášela. A my děti, postavené do role
žadatelů o možnost vykonání potřeby, taky.
Ale - dospěla jsem a vzala si -
koho?
Čtenáře, vášnivého, který hltal
knihy kdekoliv, samozřejmě i na WC. Zpočátku mi to vadilo, ale pochopila jsem
až později, když už jsme měli syna – že WC je pro ně azyl, oáza klidu, chvilka
pohody,…
Tak jsem začala na toaletě číst
taky. Knihy, časopisy, a v nouzi klidně i obaly od chemie, prostě všechno,
na čem jsou písmenka.
Naši kluci se inspirovali příkladem
svých rodičů a již záhy po naučení písmenek se stali toaletovými čtenáři též. A
tak bylo svého času umění dostat se na WC aspoň na chvilku.
Na toaletě mám štos Světů motorů,
Autotipů, a jiných časáků o autech. Zbyly mi tam po syncích, a tak se
vzdělávám.
Co na tom, že jsou staré? Díky nim
jsem načerpala fůru znalostí o autech, což mi pomohlo pak při absolvování
autoškoly a při koupi a údržbě vozidla.
A co vy,
čtete na WC?
A když
ano, co tam čtete?
A jak
silnou tam máte žárovku?
Ptá se zvědavá
Myška
|
