![](http://obrazky.kudlanka.cz/krfajta.jpg) Psal se rok 2000. Dlouho mi „tahle věc“ neříkala vůbec nic. Domů tento divný přístroj (z pohledu tehdejšíma mýma očima) přitáhl syn. Toho času ještě bydlel s náma. Telefon mu zvonil ve dne i v noci. Budil mne. Syn i jeho přístroj mi brnkali na nervy. Hezky dlouho. Já tenkrát dva roky dělal předsedu společenství vlastníků. Znáte to, samé zařizování.
Zajistit chod společenství, sehnat potřebné řemeslníky,
vyřizovat, zařizovat. Dá to shánění a je nutnost dostupnosti stálých kontaktů.
Jenže, to už pevnou linku nikde nikdo nebral (ač ji měli v kontaktech inzerovanou).
A tehdy poradil syn. Od té doby jsem také vlastníkem
mobilního telefonu. Za ten čas již dokonce několika. Jdu s dobou. Už si žití
bez tohoto přístroje nedovedu představit. Dokonce o něm říkám, že je to můj
přítel nejvěrnější. Mluví, píše, platím jím účty, mám díky jemu vždy na
dosah banku, kamarády i přátele, a perfektně
fotí. Mám ho rád. Je vždy při ruce.
Mám kontakt s vnoučkem, mým sluníčkem. Řekněte, může si
člověk od přítele přát víc?
No, ale jednou mne zklamal. Volala mi „známá“, známá
jakási, a stalo se: vzala mého přítele do ruky neoprávněná osoba, má žena. No
nic. Chvilku zataženo.
Dnes je už vše ok. Už mi podobné „známé“ nevolají…
Hezký den vám
všem s přítelem - telefonem.
-doktor-
|