Následující vzpomínka bude sebekritická, o tom, jaký jsem byl trouba, a o tom, že každý může být trouba, když neví, s kým se zrovna baví - což je obzvláště platné při dnešní propojenosti světa internetem. V době své základní vojenské služby v komunistickém Československu jsem pobyl tři měsíce ve vojenském útvaru Babice, kam jsem byl odsunut pro nepoužitelnost ve vojenském útvaru Grabštejn, ještě předtím, než jsem byl i odtud vykopnut do vojenského útvaru Prachatice.

Co se dělo ve vojenském útvaru Babice (což je malá vesnička u Říčan u Prahy) bylo záhadou i místním obyvatelům, jak mi bylo nedávno sděleno některými z nich. Vědělo se pouze, že je tam vojenský muniční sklad. Ano, muniční sklad tam byl, ale neskladoval pouze náboje ráže 7,62 a dělostřelecké granáty 122 mm, ale i úžasné množství zbraní zahraniční výroby, včetně izraelských Uzi a jiných výrobců mimo země Tábora míru a socialismu, jako třeba M3A1 - neboli pumpička - Grease Gun, používající běžné 9 mm střelivo.

Tyto zbraně tam byly dováženy z nám neznámých zdrojů, čeští vojáčci hlupáčci, jako já, je čistili, "zprovozňovali", olejovali, skládali do beden bez označení jen s papírovými visačkami, hlídali ve skladu, pak je nakládali na vétřiesky, které si procvičovaly "kolonu" do Komárna, odkud se po Dunaji ty bedny dostaly na moře a pak k Ben Bellovi, Arafatovi, Che Guevarovi, Carlosi Sanchézovi, či jinému teroristickému praseti, kterého Československá socialistická republika tolik podporovala ve vraždách a masakrech.  

Teď si uvědomuji - nikdy jsem tam neviděl Semtex (ten jsem poprvé uviděl až mnohem později), asi to představitelé bratrských lidů fasovali přímo v Pardubicích. Byly tam ovšem i mnohem zajímavější věci, jako všelijaké atomové zbraně, od atomových granátů, atomových min a atomových kufříků (na podrobnosti nebylo radno se příliš ptát, každý měl hrůzu ze Sabinova), až po ruské rakety SS nevímkolik (SS 5 nebo 6) s atomovými hlavicemi, připravené odstartovat směrem na západní Evropu.  

Z pozdější doby si pamatuji, jaké byly strašlivé demonstrace v západním Německu proti rozmístění amerických raket s plochou dráhou letu. Autobusy placené sovětskou ambasádou rozvážely členy strany Zelených po demonstracích po celém Německu. Předpokládám, že ze stejných zdrojů je tam strana Zelených placena dodnes. Proč nebyly žádné demonstrace proti atomovým raketám v okolí Prahy, to dodnes nechápu. Nevíte?  

My vojáčci-troubové jsme tehdy v Babicích fasovali "atombordel" (pamětníci si jistě rádi zavzpomínají), každý týden úplně nový (proč asi?) a chodili jsme v tom i na jídlo a škrábat brambory. Já sám jsem v tom atombordelu několikrát v noci šplhal po zledovatělém žebříku na komín místní kotelny, kde byla nahoře malá platforma, a odkud jsem měl střelbou z těžkého kulometu bránit náš muničák před nalétávajícími americkými Sabres.

Kulomet jsem při tom šplhání měl uvázaný na zádech i s náhradní hlavní, kterou jsem musel nahoře na komíně vyměnit, když by se ta první přehrála (výměna za tepla se nikdy nekonala, protože jsem nikdy nevystřelil). Kulomet byl šíleně těžký a dostal jsem to nařízeno, protože jsem byl největší a nikdo jiný ho neunesl.Takže si to představte - oblečený v atombordelu, masku na obličeji, na hlavě helmu, na zádech plnou polní a přinejmenším padesátikilový kulomet - a teď šplhejte po zledovatělém žebříku na komín, když je venku minus 10. Rozpoložení mé mysli bylo asi zřejmé celému velitelskému sboru, protože ač jsem na ten komín šplhal mnohokrát, střelivo mi nikdy nevydali, protože zřejmě nikdo nevěřil, že bych byl ochoten střílet směrem nahoru po nějakých letadlech.  

Velitelé byli lampasáci poměrně nízkých šarží - poručíci a nadporučíci. Ovšem pravidelně a velmi často se tam objevovali lampasáci vyšších hodností i civilisté, ano mnozí trochu opálenější a cikáni to nebyli. Jednou se tam u nástupu objevil major s velkým břichem, vysoké postavy, jen o trochu menší než já, a s velkou hlavou. Moje fotografická paměť ho okamžitě identifikovala, protože jsem ho předtím viděl v televizi, v dětském pořadu Vlaštovka s Olgou Čuříkovou (nebylo na co se dívat, tak dospělí čuměli i na Vlaštovku).

Po rozchodu jsem ho oslovil otázkou: "Nejste náhodou spisovatel Ludvík Souček?" "Ano jsem." A tak začala naše známost. Představil jsem se mu coby jeho nadšený čtenář, skutečně jsem vlastnil a přečetl všechny jeho knihy, nejnovější tehdy byla trilogie Cesty slepých ptáků.  

A teď přijde řada disclaimerů a dementi. Přestože jsem se se Součkem v následujících dvou měsících setkal alespoň třicetkrát, v délce jedné hodiny až půl dne (on jednoduše nařídil mým velitelům, ať mne přivedou, několikrát mne to zachránilo od škrábání brambor a šplhání na komín), nebyl jsem žádný jeho kamarád, slušně jsem mu vykal, byl to velmi opatrný vztah tehdejší doby mezi vojákem základní služby a lampasákem komunistické armády.