Karerinko ,docela jsem se bavil.Bezva odpoledne.

Tak tohle nevymyslíš, to se musí stát. Vlaky jezdím často a něco podobného se mně stalo jenom dvakrát a vždy šlo o mimořádné okolnosti. Jednou v červenci v roce 1997, při povodních na Moravě, kdy voda odnesla vlakům koleje a vlastně smetla i dráhu a vypadalo to, že do Prahy se z prázdnin vrátíme pěšky. Poprvé to ale bylo mnohem horší.Tři kamarádky jsme rok po střední škole vyrazily na Velkou Fatru. Ubyrovaly jsme se nad Ružomberokem na horské chatě na Malino Brdu. Moc dlouho jsme tam nepobyly. Asi po pěti dnech jsme slyšely hukot letadel , jak přelétávaly celou noc přes hory.. Byl totiž 21.srpen 1968. Měly jsme malý tranzistorák a tak jsme mohly poslouchat zprávy. Všechny tři jsme byly z Vinohrad a když jsme uslyšely, že se z tanků střílí na Národní muzeum a na Vinohradské jsou barikády, tak jsme slezly z hor dolů do města a chtěly jsme jet domů. Nakonec jsme se i dostaly do jednoho z prvních vlaků, které byly vypraveny z Košic. Dva dny jsme většinou stály, o jedno místo jsme se střídaly ještě s dvouma klukama, co jeli z Košic na nějakou svatbu až do Aše. Vezli tam dva pětilitrové demižony vína, ale plné nedovezli. Vlak tehdy kličkoval po nějakých regionálních tratích, ale i tak jsme narazili v jednom případě na tanky, kdy strojvůdce musel couvat zpět do nádraží a zkusit to jinudy. Dobrodružná cesta byla i z Hlaváku. Vinohradskou to nešlo, musely jsme to obejít druhou stranu přes Žižkov. Taky zážitek na celý život.