Rojí se zvěsti, že nás snad budou evakuovat hasiči. Tak na to si počkám. Nepovažuji sice za nutné, aby mě někdo vynášel z funkčního vlaku, ale ujít si to nenechám.

Hasiči byl asi hoax. Škoda. Oprava vedení prý potrvá čtyři hodiny. S jistotou tak můžeme říct, že nejenže nedorazíme do cíle, ale nestihneme ani zpáteční vlak domů.

Chcípnem tady, to je jisté.

Krátce před třetí odpolední se konečně něco děje. Couváme do vesnice Pečky a čekáme na další pokyny. Ptáme se, zda si můžeme jít natočit kohoutkovou vodu do budovy nádraží, nebo si zajít něco koupit. Ne. V Pečkách je vše zavřeno, personál železnice nemá klíče. Důrazně nám doporučují, abychom nevystupovali z vlaku. Vodu nám nezajistí, klimatizaci nezapnou. Nazdar.

Z pobytu ve vlaku se stává únikovka, novodobý exit room. Napadá mě zkusit zahlásit, že jedeme na černo. Mohlo by jít o tajný kód, díky kterému nás poměrně rychle vykopnou sami. Vidina obžerství v Praze je však až příliš lákavá.

Bez varování opět couváme. Jsme zpátky v Kolíně, na přeplněném nástupišti. Lidé se dožadují vstupu do našeho vlaku, spoj prý pokračuje na Moravu. Vystupujem. Před halou je připravena náhradní autobusová doprava. Nepojedeme s ní ale do Prahy, nýbrž do Českého Brodu. Jasan hasan.

Následujeme masu lidí.

Pro pasažéry z devíti plně naložených vlaků (vlaků, ne vagonů!) byly k nádražní hale přistaveny celé dva autobusy. Férové dělení o místo probíhá klasickou technikou: Porvi se a pojedeš.