 Prší a prší. Všude. Tady samozřejmě taky, a já se jen na tu valící se vodu dívala. No, spíš z nebe teklo proudem, do toho fičel super divokou rychlostí vítr, a blesky se honily po nebi o sto šest… (jak jsem byla ráda, že jsem zavřená v celkem solidním pokoji), kolem lítaly věci, co normálně jsou napevno přidělané – například střechy, lámaly se větve i stromy a působily komplikace v dopravě. Vývoj jsme sledovali i on-line.
Moře
poruch bylo i stále je na vysokém i nízkém napětí, plno míst je doposud bez
elektřiny. Hned jsem si představila
všechny ty ledničky a mrazničky, zda to zvládnou a zda jejich majitelé nebudou
muset honem vařit a péct. A to beru jen ty „lehké“ průšvihy. 
Vůbec
si neumím představit, že bych stála v místnosti – a bůhví, zda by to ještě
vůbec byla místnost, kterou by prošlo něco podobného, jako na Jižní Moravě.
Nesmírně všechny tamější lidi obdivuju, že to zvládají…
Ale
v tom je naše velká lidská síla a vůle, že i ty nejhorší průšvihy
zvládáme. Hlavně my, ženské. Já vím, že ta těžká práce je pak většinou na
mužích, ale nebýt žen, všech těch maminek a babiček, které zvládly se
nesesypat, a když, tak zase jako praví Fénixové vstávaly z popela svých
domků, domácností, svých zničených majetků, všech těch, které zvládají začít (a
mnohdy už po několikáté) znovu – tak nevím.
A
ono to nekončí. A neskončí. Například moje dcera a celé její okolí se právě připravují na
hurikán Elsa. Má přijít ve středu…
d@niela
Ještě
něco: mám moře, ba přímo oceán nádherných fotek, jenže jakýsi fajn program File
Zilla, který potřebuju funkční, abych vám sem mohla ty své snímky vložit, tak
ten nefunguje. Nevím, nemám ponětí proč, ale už to nejde týden. Jenže já si
říkám: to je přeci prkotina proti tomu, co jinde nefunguje. Hlavně že už jde
proud...
Tak snad někdy
příště…
|
