Jan Neruda v jedné ze svých básní použil větu: „Vším, čím jsem byl, byl jsem rád.“ Já se s dovolením s tímto výrokem ztotožňuji. I já jsem byla ráda vším, čím jsem byla. A během mého krátkého života jsem si vyzkoušela více, než devatero řemesel. Není to tím, že bych byla nestálá, ale hodně jsem cestovala a bývala jsem (a doteď jsem) lačná každé nové příležitosti, neboť jak s oblibou říkávám: „Nechci umřít hloupá.“

Abych dosáhla svého kýženého cíle, vyhledávám stále nové výzvy a chopím se každé možnosti, která mě může posunout dál.

Jednou z mnoha příležitostí byla roční praxe v internátní škole pro těžce mentálně postižené děti, která by mi při troše štěstí mohla otevřít další pomyslná dvířka ke studiu sociální pedagogiky. Bohužel, tento plán mi ještě nevyšel, ale je pečlivě uložen v mozkovém šuplíku, jež otvírám vždy, když mi přijde na mysl: „Co jsem v životě ještě nezkusila?“

Přiznám se, že nemám tušení, jak probíhá školský systém a socializace těžce mentálně postižených dětí v Česku, ale ve Švýcarsku je povinná školní docházka úplně pro všechny, bez ohledu na postižení. Nezáleží na tom, že některé děti nedokáží mluvit, udržet tužku, ani nechápou význam jednotlivých slov. Musí do školy a basta. Školní plán je pak přizpůsoben jejich možnostem a dispozicím, aby se mohly připravit na budoucí život v dospělosti.

Skupina dětí, které jsem měla na starosti, patřila k těm šťastnějším, neboť byly plně mobilní. Jistě, měly jistá omezení motoriky, či drobné fyzické nedostatky, ale mohly se pohybovat většinou volně, bez cizí pomoci. Což pro nás vychovatele nebyla vždy výhoda, neboť jejich elán připomínal dvaceti čtyřhodinovou jízdu na adrenalinovém kolotoči. Uhlídat pytel blech by bylo jistě jednodušší.

Co do mentálního postižení, to dohnaly neuvěřitelnou vynalézavostí a spekulantství, jež nemá obdoby.

Názvy zastaralých diagnóz, které mnozí z nás dodnes používají jako oblíbenou dobře mířenou invektivu, v jejich podání úplně ztrácely význam. A tak oblíbené: „Debile, Imbecile nebo Idiote!“ by se ve srovnání s našimi dětmi dalo považovat za lichotku, neboť co do postižení, to jim na chytrosti rozhodně neubylo.

Skupina svěřených dětí byla velmi různorodá. Některé děti se již postižené narodily, některé se narodily zdravé a získaly mentální postižení během života buď po úraze, nebo po nepovedené operaci. Tak jako tak, všechny děti jsem strašně milovala a každý den s nimi přinesl úsměvný zážitek.