 Ach, jak je ten život nespravedlivý. Zatím, co mezi lidstvo pomalu proplouvá znovunastolený mír, já se ocitla zcela nečekaně a nechtěně ve válce. Je to tak, blbost vládne světem a bohužel je tou největší a nejnebezpečnější zhoubou lidstva. Celá skutečnost je ještě horší proto, že blbové jsou vždy v přesile, a tak zdravý rozum nemá šanci. Ale dost fňukání, osvětlím vám, o co vlastně jde a svěřím se se svým trápením.
Budou to čtyři roky, co jsem
se přistěhovala do rozkošné malinké vesničky u Vierwaldstättersee na úpatí
královny hor honosící se elegantním jménem „Rigi.“ Mezi sousedy jsem byla přijata
přívětivě, až na jednu rodinu, která má nestandardní náhled na svět a na život
ostatních. Těžko říci, zda je to dáno tím, že vyzývají méně známá božstva, nebo
je to dáno tím, že matku (pravděpodobně hlavu rodiny) zapomněla na planetě Zemi
inkvizice z Marsu. O to horší je skutečnost, že ona málo prozkoumaná bytost s
nádherným vzezřením se rozhodla nadále množit a rozšiřovat svůj neobvyklý druh
mezi ostatní bytosti na bázi uhlíku.
Musím uznat, že genetický
přenos informací na její dcery po vizuální stránce byl velmi úspěšný. I její
dvě neobyčejné dcery se mohou pyšnit neotřelou krásou, dokonalými lícními
kostmi, a ani jejich dobře rostlá těla nebyla genetikou ošizena. Pevně doufám,
že se dobře vdají, protože je to jejich jediný potenciál, kterým mohou
disponovat.
Bohužel, genetika se nedá
ošidit, a tak některé životu nutné vlastnosti jim dopřány nebyly. Krom
neobyčejné krásy podědily po matce i její handicap. V jejich případě se jedná o
postižení v podobě vzduchové bubliny ve schránce lebeční, která zabírá celkový
prostor, a tak na šedou kůru mozkovou už nezbývá místo.
Nepatřím mezi lidi s
předsudky, mimo jiné mám se společensky znevýhodněnými jedinci už bohatou
praxi, takže jsem jejich postižení dlouho ignorovala, dokud citlivě
nezasahovalo do mého soukromí.
Velkoryse jsem přehlížela
pomluvy, kdy jsem byla titulována protřiputkou jen proto, že jsem udržovala
tříletý vztah tzv. na hromádce, což v jejím mimo planetárním myšlení v 21.
století je neodpustitelné. Díky volnomyšlenkářské štědrosti jsem přehlížela i
fakt, kdy moje přátele označila za kriminálníky, jež se chtějí zmocnit jejích
bonsají.
Nejsem si úplně jistá, k čemu by prezidentovi
soudní komory, forenznímu psychiatrovi a kunsthistorikovi z národní galerie
byly ukradené bonsaje, ale s ohledem na její postižení jsem tato nepodložená
nařčení nechala být.
Skutečný válečný konflikt
nastal tehdy, když jsem se dovolávala svých občanských práv.
Celá záležitost začala zcela
nevinně….
Moji nestandardní sousedi mají
v místnosti sousedící s mým jednopokojovým bytem domácí kino. Ačkoliv je mužský
element oné výjimečné rodiny tzv. „od fochu,“ hluk se mu nepodařilo izolovat
natolik, aby neobtěžoval okolí. Díky vibračním vlnám přenášeným vzduchem a díky
detonačním efektům přenášených zvukovými reproduktory
mám často pocit, že jsem v tunelu, kde přelétá letadlo, a zvukové vibrace
přinutily můj nábytek tančit. Díky své bezkonfliktní velkorysosti tuto
bezohlednou zábavu už několik let trpělivě snáším a nestěžuji si. Až jeden
večer jsem se odvážila ozvat.
Byl
úterní večer a následující ráno mě čekala důležitá zkouška, kterou jsem měla
dělat na druhý pokus.
Blížila
se půlnoc a ve vedlejší místnosti u sousedů bojoval neznámý hrdina s
kriminálními živly pomocí střelných zbraní, čehož jsem nemohla být ušetřena,
neboť moje nádobí ve skříňkách se dalo na demonstrační pochod a zvukové vlny
varovně otřásaly mými pancéřovými okenicemi.
Tehdy
jsem se dopustila osudové chyby, když jsem si dovolila napsat přátelskou sms s
prosbou o ztišení zvukových efektů. Bohužel, moje prosba nebyla vyslyšena,
takže mi nezbývalo, než napsat ve 4 ráno e-mail, že se na zkoušku nedostavím ze
zdravotních důvodů a žádám o přeložení.
Ještě
téhož rána v 6:30 se mi dostalo nečekané návštěvy. Paranoidní mimo planetární
sousedka, po tom, co polila mou branku, chodník a vchodové dveře svěcenou vodou
odvážně zazvonila u mých dveří, abychom si promluvily.
Pro
případ, že bych na ni chtěla zkoušet své čarodějnické rituály (rozuměj – v noci
honím s koštětem Mikyho, aby pustil myš, ale dle její zvrácené logiky se
chystám odletět), měla v zadní kapse kalhot krucifix.
Zaujala
bojový postoj a spustila monolog, před kterým by Cicero, Castro i Hitler
blednuli závistí.
Z její
neochvějné logiky, jež zůstává pozemšťanům skryta, jsem se dozvěděla
následující:
„Pokud
chceš ráno brzy vstávat, musíš mi to nejdřív prokázat! Já si můžu ve svém domě
dělat, co chci a zvlášť, když mám dovolenou!“
Podařilo
se mi na chvíli propašovat do jejího bouřlivého monologu vsuvku a opatrně jsem
se jí zeptala, zda zná význam slova dovolená. Na pár sekund mi věnovala tázavý
pohled, aby se dozvěděla více. Využila jsem chvilky ticha a vysvětlila jsem jí,
že dovolená je období odpočinku po náročné práci.
Nemohlo
mi uniknout, že její vzduchová bublina v oblasti hlavy se dala do pohybu, aby
pobrala význam slov. A já pokračovala: „Vzhledem k tomu, že jsi nikdy v životě
nepracovala, tak dovolená ve tvém případě pozbývá smyslu.“
Trvalo
věčnost, než sousedka nabrala druhý dech a spojila lebeční nepatrné záchvěvy se
svou mateřskou lodí.
Můj věcný
argument označila za urážku a spustila nekonečný vodopád slov, kde mě vůbec
nešetřila.
Naštěstí
pro mě, po několika letech společného soužití s tímto nevšedním stvořením v mém
mozku vyrostla záklopka, která včas reaguje na vibrace jejího hlasu. Kdykoliv
mi chce sousedka něco říci, co trvá déle, než 3 sekundy, záklopka se aktivuje a
můj mozek přepne do modu pro šetření energie.
Zatím
co mi sousedka nekonečně dlouho spílala, proklínala mě a vyzývala svá božstva,
aby mě zlikvidovala, přehrávala se mi v mozku známa melodie od R. Wagnera –
Jízda Valkýr - a bezděčně jsem se usmívala.
Můj
neutrální výraz si vyložilo mimozemské stvoření jako smířlivý akt z mé strany a
rozhodla se ukončit bojovou výpravu s pocitem vítězství.
Asi je
nutno zmínit, že mě sousedka už nezdraví. Ale já mám po večerech konečně božský
klid! Dobrodružka VERONIKA
|
