 Je to už pár let, kdy jsem byla velmi zamilovaná a žila v pohádkovém vztahu s princem v modrém Volkswagenu. Jak už to u partnerských vztahů bývá, podnikli jsme spolu jednu z mnoha společných dovolených. Ačkoliv byl výběr většinou na něm, tentokrát jsem vybrala destinaci já a rozhodla jsem se pro ostrov Elba. Jak známo, Elba je italský ostrov ve Středozemním moři, kde žil Napoleon Bonaparte v exilu. A řeknu vám, že takový exil bych si také nechala líbit.
Krom bohaté zeleně, flory a fauny, se Elba může
pyšnit také velkým množstvím pláží, které hravě mohou konkurovat
plážím v Karibiku. Dle průvodce bylo k objevení více, než 100 pláží a
to rozdílného geologického složení. Od jemného bělostného písku, přes
růžový písek, až po jemné černé kamínky. A my se rozhodli objevit ty
nejkrásnější z nich.
 Protože můj drahý bývalý nemá kladný vztah k
chození, jako já, obráželi jsme většinu pláží autem, a kam jsme se
nedostali autem, tam jsme se dostali po moři. Můj drahý bývalý je
vlastníkem malinké loďky na Curyšském jezeře, stejně, jako malé
zděděné plachetnice v Karibiku, a tak měl všechny kapitánské zkoušky,
včetně bohaté praxe.
Jednoho krásného dne jsme opět vyrazili na moře s
tím, že si dopřejeme romantickou chvilku uprostřed vln a poobědváme spolu
na lodi. Dojeli jsme doprostřed zátoky, velmi daleko od břehu, abychom mohli
spolu nerušeně strávit čas. Trošku mě znepokojovalo, že díky tmavým
vlnám jsem neviděla na dno, neboť nepatřím mezi zdatné plavce. V
případě nutnosti bych dozajisté mohla nahradit potápějící se bójku,
neboť fyzické predispozice k tomu mám. Ale můj drahý ex býval
profesionálním plavcem a to mě značně uklidnilo.
I přesto, že bylo na nebi pohádkové azuro, vlny se
stávaly náruživějšími a naléhavějšími. Napadlo mě, že se tak chová
moře před bouří, ale na modrém nebi nic nenaznačovalo přicházející
bouřku. Stále zvětšující se vlny si pohrávaly s loďkou, jako se
spadlým lístkem ve větru a mně začínalo být značně nevolno. Drahý
bývalý otevřel vychlazené Champagner, nachystal krevetový koktejl,
sendviče s kaviárem, čerstvé ovoce a jiné dobroty.
Vypadalo to tak
lákavě, že i moje ranní snídaně se chtěla na tu krásu podívat. Můj
drahý bývalý tušil, že mi není do zpěvu, ale neodhadnul vážnost
situace. Abych nezklamala jeho píli a snažení, najedla jsem se s ním a po
jídle měl přijít dezert v podobě naplnění našich fyzických tužeb.
Přiznám se, že na moři v kocábce jsem to ještě
nikdy nezkoušela, proto jsem musela náležitě ocenit jeho nápaditou
originalitu. Co ovšem dobře neodhadnul, bylo to, že mi na rozbouřeném
moři bývá špatně. A tak můj drahý bývalý roztouženě vrkal a tokal a
já nedobrovolně krmila ryby v pravidelných půl minutových intervalech.
Během půl hodiny byl můj žaludek několikrát
převrácen na ruby, prohodil si místo se střevy a vydal se na expedici do
dýchacího ústrojí. Mezi vzlyky a zvracením jsem s notnou dávkou námahy
dokázala vykoktat prosbu, že chci jet zpátky, protože zlomyslný vítr
odrážel obsah mého žaludku a ani kocábka, potažmo můj drahý bývalý
nebyl ušetřen.
Můj drahý bývalý chtěl alespoň trošku napravit
můj zážitek ze zkaženého výletu, a tak mi dal pětiminutové školení a
dovolil mi řídit loďku zpátky. Jakmile se člověk ocitne u kormidla, hned
je mu lépe a až na pár karambolů jsem nás oba bezpečně dopravila do přístavu.
Když jsme dorazili do apartmánu, naplnili jsme naši
fyzickou touhu pěkně po staru v posteli. Země se sice několikrát
zatřásla, ale nic se nehoupalo.
Ačkoliv se na tento zážitek nezapomíná, vím
bezpečně, že mě v malé loďce na otevřené moře už nikdy nikdo
nedostane.
Dobrodružka VERONIKA
|
