Tohle se opravdu může
stát každému. Někomu i vícekrát. Mě naposledy ve čtvrtek odpoledne… A to jsem
se tenkrát, minulý rok, když jsem si šla pro balíček na poštu a vrátila se s rukou
na věšáku, zapřisáhla, že už nikdy, nikdy se mi to nestane, neb si budu dávat
pozor, kudy jdu, kam šlapu a co je přede mnou. Jo, tenkrát bylo taky nádherně,
nade mnou prozpěvoval nějaký pták a já ho „musela“ vidět. Tak jsem viděla
ptáčka-zpěváčka a neviděla schod…
Tenhle čtvrtek jsem šla ráno po zdejší velikánské louce, kam mimo jiné chodí velicí psi a kde si hrabou
různé jamky. Nevím, proč je hrabou, ale louka je jich docela plná. Ten den byla
však louka čerstvě posečená, takže ty psí důlky byly posekanou trávou zakryty.
Určitě by stačilo,
kdybych se dívala, kudy jdu, co je přede mnou, ale já blaženě sledovala svého
Kayu, který si hrál s nějakou psí slečnou, mj. asi tak pětkrát větší než
on. Opravdu si jen hráli, honili se, a já si povídala s její paničkou. Jo,
bylo to tak příjemné se na ně dívat…
Ovšem jen do
okamžiku, než jsem při chůzi šlápla do jedné z těch jam a praštila s sebou
na tvrdou zem – a to ještě sklopkou – protože jsem opravdu pád nečekala. Měla
jsem zase velkou kliku, protože jsem si nic nezlomila, jen jsem získala pár
nechutných modřin, které mi zkazily celý víkend.
Doma jsem se pak
porůznu obkládala mraženou zeleninou a
jen si opakovala, že některé věci se člověk holt nenaučí a nenaučí… Nebo se
nepoučí?
Já vám nevím…
d@niela,
dnes už modrozelená
|