František koukne na hodinky. Čas vyrazit. Típne cigáro, nastoupí do trolejbusu, pošteluje si sedačku řidiče a pomalu vyrejduje z točny. Dal by si kafe, tady to nejde, tak snad za půl hodinky na konečné. Zatahuje se. Obloha jak ocelový poklop, pod který někdo posvítil baterkou. Škvírka nízkého ostrého slunce. František nemá tohle světlo rád. Silnice se leskne. Vjíždí do nástupní zastávky. Nikdo tu nečeká. Zapíná rádio, kabinu okamžitě zaplní rozjásaný taneční pop. Mladší kolega, co jel před ním, tohle poslouchá, on teda ne, přepíná stanici. Hezké české rádio, Maruška Rottrová, tu má rád.

I další zastávka je prázdná. František přibržďuje a otevírá dveře, co kdyby někdo dobíhal. Opírá se o volant a dívá se ven. Víkend, mrtvé dubnové odpoledne. Na silnici před trolejbusem se něco zaleskne, igelit, kus plastu, něco takového. Trolejbus se rozjíždí a plast zachrastí pod koly.

Na další zastávce nastupuje pár lidí. Ze předních dveří se ozve známý hlas: „Nazdar, Františku!“

„No ahoj, Oldo,“ zahlaholí podsaditý muž zpoza volantu. „Zase až na konečnou?“

Subtilní mužík ve staré sportovní bundě přikyvuje. Vedle řidiče vypadá jako Laurel vedle Hardyho. Bzučák nade dveřmi, zasyčení, trolejbus se rozjíždí.

Na další zastávce přešlapuje mohutná dáma, oblečená do něčeho, co nejvíc ze všeho připomíná vlastnoručně spíchnuté ubrusy se vzorem vlčích máků, vedle ní dva obrovské kufry. Paní se nervózně rozhlíží, jako by někoho hledala. Muži přes čelní sklo sledují, jak s vypětím sil zvedá těžká zavazadla a s urputností tanku si to šine k okraji vozovky.

„Jak se s tím chce dostat dovnitř?“ přemýšlí řidič nahlas.

„Já jí pomůžu,“ navrhuje Olda, „vždyť se sotva vleče.“

Řidič zastavuje, otevírá dveře a v zrcátku pozoruje, jak kamarád zápasí s těžkými kufry. Oba naráz přes schůdek nepřenese, vláčí je dovnitř vozu po jednom. Dáma v ubrusových šatech se mu snaží pomáhat zespodu, vděčně pokyvuje, ale neusmívá se. Ztěžka vyšlápne schůdek a žuchne do sedačky. Trolejbus se rozjíždí.

„Co ta ženská v těch kufrech má, to by mě teda zajímalo,“ otírá si Olda zpocené čelo, když se chodbičkou mezi sedadly vrací zpátky k řidiči. „Jsou těžký jak kráva.“

„Co by v tom tak vezla, takováhle ženská – brambory?“ šklebí se řidič.

„Možná. Když jsem bydlel v Praze, tak jsem jednou stál na zastávce, vedle mě chlápek v lakýrkách a obleku a hlavně se dvěma kuframa, byly teda menší než tyhle. Pršelo a na silnici byla louže jak bazén, takže ji řidič autobusu objížděl, aby nepocákal lidi na zastávce. Jenže lidi se přes ni museli nějak probrodit, když chtěli do autobusu. Chlápkovi se v lakýrkách do kaluže moc nechtělo, autobus už měl otevřený dveře a čekal, jestli chlápek teda jo nebo ne... A on se najednou rozmyslel, rozběh’ se a i s těma kuframa se parádně odrazil od obrubníku a tu kaluž přeskočil.“