 Někde jsem slyšel, že dospělost má občas dost zvláštní příznaky – třeba to, že člověk má na sporáku svůj oblíbený hořák. Říkal jsem to ženě, ale ta se jen ušklíbla, že je to nesmysl a že ona například žádný oblíbený hořák nemá. Tedy – nejsympatičtější je jí ten vpravo dole, takový malý hezký, jenže na skutečnou oblibu je až moc malý. Kdyby si to prohodil s tím středně velkým hořákem vpravo nahoře, co není tak roztomilý, ale je praktičtější, pak by se snad dalo mluvit o nějaké oblibě. Ale takhle?
To já mám své oblíbence i mezi
nářadím.
Mým favoritem je kladívko po
dědovi – trochu otlučené, ale kdybyste viděli, jak umí pořád ještě uhodit
hřebík na hlavičku! 
Z elektrického nářadí mám
nejradši svůj akušroubovák. Dobře se drží, má regulaci otáček i točivého
momentu a hlavně – má vlastní světýlko, takže mi bývá i průvodcem v temnotách.
S akušroubovákem je mi jako se starým přítelem, jemuž odpustím i to, když je
čas od času vyšťavený a potřebuje dobít baterky.
Naopak skutečným Satanem mezi
nářadím je fréza, bezohledně neforemná pětikilová bakule kovu a plastu. Do ruky
se to pořádně vzít nedá, všechny páčky a šrouby na tom jdou ztuha a ze všech
stran z toho trčí něco plastového, co se snadno ulomí. Pro svou hmotnost
aspiruje fréza na to, změnit se z dílenského nářadí na nářadí sportovní, konkrétně
pro disciplínu „hod frézou“.
Zkrátka:
Jak člověk stárne, začne
pociťovat bizarní náklonnost i k věcem, jako jsou kabely, špachtle, utěrky nebo
krabičky na léky. Nebo začne nenávidět frézu. Zvlášť poté, co s ní prohraje
souboj v dílně. To pak má chuť dát si kafe a spočítat jí to v rozhlasovém
sloupku.
Jenže když si jde to kafe do
kuchyně udělat, zjistí, že musí počkat, protože tam jeho žena zrovna něco vaří
na jeho oblíbeném hořáku. Ona by to ve své dětinskosti nikdy nepřiznala, ale on
to je totiž i její oblíbený hořák. JAN FLAŠKA
|
