 Při zpětném pročítání svých příběhů jsem si uvědomila, že možná nevíte, komu vděčím za svůj živočišný temperament. Možná vás překvapí, že jsem napůl Slovenka. Ano, je to tak. Můj tatínek byl „východniar“ a jeho maminka (moje babička) byla rusínského původu. Za mlada byla neobyčejně krásná. Husté tmavé vlasy si splétala do copu, pyšnila se kyprými tvary a buclatými tvářemi. Lidé, kteří ji znali, říkají, že jsem po ní zdědila neotřelou
východoslovanskou krásu a dozajista i její temperament. Jiní tvrdí, že
jsem po otci. To nerada slyším, neboť můj otec byl drobný modrooký
blonďák a nosil plnovous. Sice mám bujný knír, jak už to u brunetek
bývá, ale pevně doufám, že nikdy nebudu mít plnovous.
Babička bydlela se svými nepovedenými syny (mými strýci) v Malých Bílých Karpatech poblíž Javorníků, kde zplodila celkem tři děti (mého otce a strýce) se svým manželem, který ji záhy opustil, aby si o osm set kilometrů dál udělal další tři děti. Tehdy ještě čiperná babička zůstala na všechno sama a svépomocí si postavila dům, aby zajistila svým dětem přístřeší a pohodlí domova. Bylo patrné, že ta nebohá žena nevládla zednickým řemeslem, neboť exteriér i interiér skromného příbytku připomínal dílo z architektonického ateliéru Pata a Mata. 
V domě nebyl záchod ani koupelna, dokonce teplá voda byla zbytečným luxusem. Vařilo se na kachlových kamnech v zimě v létě, a v případě potřeby člověk navštívil tzv. suchý záchod, jež se značně vyvýšený nacházel u hlavní cesty, která vedla nahoru k sousedům.
Nemám tušení, proč se tomu záchodu říká suchý, když není suchý ani náhodou, nicméně když tam kdokoliv z nás trůnil, nikomu z kolemjdoucích nemohlo uniknout, k jakému kroku se útroby trůnícího chystají. A tak gastroenterologický itinerář obyvatel skromného horského domku nebyl žádným tajemstvím. Pravidelnost itineráře narušila pouze situace, kdy někdo z rodiny dostal „hnačku“. Ovšem tehdy o tom věděli úplně všichni.
Koupelnu tento domek neměl vůbec.
Pouze ve sklepních prostorách byla postavená vana, a pokud si chtěl člověk dopřát teplou koupel, musel ručně zatopit v kotli, který měl obsah asi 60 litrů. To možná vysvětlovalo špatně pochopitelný fakt, proč se obyvatelé domku koupali jen v sobotu a všichni v jedné a té stejné vodě. Ten nejčistší šel vždycky první a ten nejšpinavější naposled. Naštěstí pro mě, byla jsem vždycky první.
Jednoho krásného léta jsem opět zavítala z města na dvouměsíční prázdniny. Bylo mi sladkých třináct a mé tělo zmítané hormonální bouří bylo v rozpuku. Přijela jsem oháknutá podle posledních trendů z „Bravíčka“. Bílé tričko s DJ Bobbem doplňovaly módní roztrhané džíny, které jsem si pořídila z ročního kapesného. A jak velela doba, na hlavě jsem měla hustě natupírovanou a nalakovanou patku, která nikoho nenechávala na pochybách, že ta holka z města se vyzná.
Zvyklá na týdenní režim u babičky jsem se pomalu připravovala na běžnou sobotní koupel, ovšem když v mé blízkosti zdechly kytičky z babiččina záhonku, došlo mi, že do soboty koupel nepočká. Bohužel, u obyvatelstva domku jsem se nesetkala s pochopením a mou žádost o předběžné vykoupání považovali za puberťácký rozmar. Lékař, který za babičkou dojížděl, aby jí zkontroloval tlak a životní funkce, se mnou souhlasil, ale babička i strýcové zůstali neoblomní, a tak jsem si musela poradit sama.
Ačkoliv jsem několikrát viděla, jak rozdělat oheň v kotli, tak sama jsem to ještě nikdy nedělala. Nepřišlo mi to nijak složité, takže nebylo divu, že jsem ani na chvilku nezaváhala a vzala jsem svou čistotu do vlastních rukou. Po vzoru svých strýců jsem zapálila papír a přihodila podpalovač. Oheň v nanosekundě blafnul a vzal s sebou i moji nalakovanou patku. Celá ožehnutá jsem zkoprněle zírala na kotel a moje ofina i s obočím vesele hořely. Jediné, co mě v tu chvíli uklidnilo, bylo to, že zhruba v následujících šesti hodinách si budu moci dopřát tolik odepíranou koupel.
Zatím, co se připravovala moje náročná lázeňská procedura, šla jsem zkontrolovat škody, které oheň na mém zevnějšku napáchal. Bohužel, už nebylo co zachraňovat, moje módní patka shořela kompletně a moje obočí s ní. Co mě ovšem úplně dorazilo, bylo to, že moje babička, s rychlostí jí vlastní, vzala iniciativu do svých rukou a mezitím všechny díry na mých supermoderních džínách zašila.
A tak já, holka z města, jsem za cenu teplé koupele, přišla během pár minut o patku, obočí a důstojnost.
Nikdo z mé rodiny na Slovensku už nežije, ovšem na prázdniny u babičky vždycky ráda vzpomínám, i když ne vždycky byly veselé.
dobrodružka
VERONIKA * * * * * *
Nedá mi to - musím napsat,
jak moc jsem ráda, že jsem Veroniku poznala,
a můžu publikovat její texty.
Jsou milé, veselé, opravdu vtipné a dělá mi
radost,
že jimi mohu dělat radost vám.
d@niela
|
