 V mých začátcích ve Švýcarsku jsem pracovala jako šéf obsluhy v nejstarší
restauraci v Curychu. Restaurace se nacházela v blízkosti ulice Langstrasse
(Dlouhá ulice), která je nechvalně známá tím, že může konkurovat Sodomě a
pravděpodobně i Gomoře. Krom toho, že drogoví králové tam mají ideální
klientelu, tak i vilní turisté si tam přijdou na své, neboť Langstrasse patří
mezi špičku, co se erotických služeb týče. Člověk tam najde úplně všechno, po
čem touží a to ani trošku nepřeháním.
Aby město tuto ulici neřesti trošku umírnilo, postavilo v odlehlejší části
města tzv. Sex drive, kde se rozličné erotické služby nabízí i nadále, ale
bezpečněji, neboť je toto místo bedlivě střeženo a monitorováno. To se
samozřejmě nelíbí některým zákazníkům, kteří nechtějí být viděni, proto pořád
zabloudí do této ulice, kde najdou vybrané kněžky nebo i „kněžníky“ lásky bez
zvídavých kamer.
Někoho by možná mohlo zajímat, že prostituce je ve Švýcarsku zcela legální
řemeslo a ještě před několika lety ho bylo možno vykonávat již od věku
šestnácti let. Tuto hranici Švýcarsko pravděpodobně po vzoru sousedních států
navýšilo na osmnáct let. 
V té době jsem byla v Curychu relativně nová, do práce jsem přijížděla už
ráno, takže jsem pochopitelně neměla ani tušení, co se v té ulici děje po
setmění. Až jednou..
Jednou jsem skončila v práci neočekávaně velmi pozdě. Hodiny odbíjely
půlnoc a já se vydala k nedaleké autobusové zastávce, odkud jezdil autobus
číslo 39 k hlavnímu nádraží.
Byl sychravý podzim, vítr ostře foukal a já se chumlala do kabátu. Tu ke
mně přistoupil muž a ptal se:
„Kolik? Kolik?“
Já v naivním přesvědčení, že se ptá na linku autobusu, mu bezelstně
odpověděla: „Třicet devět.“
Načež muž zvolal: „Tak málo???“ A jal se vytahovat peněženku. Přiznám se,
že mi pár sekund trvalo, než mi došlo, na co že se mě to vlastně ptal!
 Tu z tmavého rohu v blízkosti zastávky vystoupil obrovský transsexuál a
něco zvolal. Načatému muži došlo, že k obchodní transakci asi nedojde a dal se
na útěk. Jednoho problému jsem se tak nečekaně zbavila, ale vyvstal další,
neboť pustit se do křížku s tímto obrovským individuem jsem si netroufala.
Když stanul ve světle lampy, došlo mi, proč stál ve tmě. S jeho výzorem
bych se asi také schovávala.
Zjizvené tváři dominoval obrovský nos, který se dozajista několikrát setkal
s pěstí. Obrovské zuby rostly všemi směry tak, že ta nebohá bytost nemohla
zavřít ani pusu, a na hlavě měl extravagantní účes, který se skládal z několika
barevných culíků. Asi, aby zdůraznil svou pečlivě ukrytou krásu.
Celkově na mě působil dojmem pochroumané hippie chobotnice, ale outfit měl
parádní. Silikonem vycpaný zadek měl nasoukaný v laškovných flitrových
šatičkách, vzedmutá nešikovně udělaná prsa schovával umělý kožíšek a na nohách
o velikosti 46 měl lakované červené kozačky.
Tušila jsem, že se schyluje ke katastrofě, neboť mě toto stvoření
považovalo za konkurenci, tak jsem v dobré víře, že situaci zachráním,
pochválila transsexuálovi boty. Tu jako mávnutím kouzelného proutku pookřál a
jal se se mnou konverzovat na téma posledních módních trendů v obuvi.
Po chvíli zjistil, že ve mně našel vnímavého posluchače, a tak se mi
představil jako Isabell a svěřil se mi se svým pohnutým osudem.
Pocházel z Brazílie, kde vystudoval univerzitu počítačového inženýrství. Od
malička se cítil být ženou, ale jejich kultura tuto problematiku striktně
odsuzuje. Aby si splnil sen, vydal se do Evropy, kde podstupuje hormonální
léčbu, včetně několika nezbytných operací. Poslední a největší operaci (přeměnu
penisu na vaginu) si musí platit sám, stejně, jako všechno ostatní, avšak jeho
cestu za svým snem mu komplikuje to, že ačkoliv se cítí ženou, v dokladech
totožnosti pořád figuruje jako muž, což mu dost ztěžuje najít seriózní a dobře
placenou práci.
Jedinou možnost, kterou tedy v současné chvíli má, je živit se jako
prostitutka. Díky ženským hormonům jeho pánské nádobíčko již nefunguje jak má, ale
i přesto je paradoxně vyhledáván právě kvůli tomu. Isabell se mi svěřila, že si
samozřejmě pomáhá modrými pilulkami, ale není to příliš šťastné řešení.
Po pár minutách jejího monologu jsem stála jako opařená a uvědomila si, jak
velké štěstí mám, že jsem ve svém těle šťastná.
Rozloučily jsme se mlčením a já nastoupila zamyšleně do autobusu, abych
vstřebala tu skutečnost, kterou často nechtěně (někdo možná i chtěně)
přehlížíme.
Isabell jsem potkala později na stejné zastávce ještě několikrát. Staly
jsme se pouličními přítelkyněmi a jednoho krásného dne prostě zmizela.
Pevně věřím, že dosáhla svého snu a dobře se jí daří. dobrodružka VERONIKA
|
Oproti tomu je Praha, Londýn nebo Zúrich úplná vesnice 
