 Potřebuju obejmout, pohladit, potřebuju se líbat v průchodu, v parku, na autobusový zastávce, v kuchyni. Potřebuju obejmout, venku, doma, pod stromem, potřebuju obyčejnou pusu na tvář, na čelo, na rameno, na palec u nohy. Potřebuju vidět lásku v očích, cítit ji v dotyku. Potřebuju slyšet, že jsem tvoje, tvoje, tvoje.. potřebuju slyšet: Má tě rád, mám tě rád, mám tě rád. Potřebuju blízkost, jako kytka vodu.
Kašlu na sex. Potřebuju, potřebuju, potřebuju. Něhu.
Zabalit do něhy, jako do sněhový peřinky.
Aspoň na chvíli. Panebože.
Potřebuju, aby to věděl celej svět, jak strašně,
strašně, strašně, strašně mi to chybí. Jak si už ani nemůžu vzpomenout, kdy kde
a s kým jsem naposled měla ten lehký pocit v nohách.
Jak celý můj vesmír v tebe věřil. Věříš? Jak se
všechny hvězdy spojily.
 Jak pomalu umírám. Jak usychám zevnitř. Jak korám
zvenku.
Jak kokedama, kterou rok nenamočíš. Jak pytlík čaje,
kterej nezaliješ. Jak prošlá rybička. Jak oschlý máslo. Jak chleba, kterej
zapomeneš dát do pytlíku.
Hniju smutkem jak neshrabaný listí. Jak brambora
zapomentutá v temným koutku sklepa.
Jak toulavej, bitej pes, kterej by za za pohlazení
umřel. Umřel. Umřel.
Jak nemůžu pochopit, proč, proč, proč, proč já? Já
která láskou přetýkám, nemůžu dostat ani obyčejný, prachobyčejný, vřelý,
láskyplný objetí. Proč jsem zrovna já, musela potkat tebe.
Jedinýho člověka na zeměkouli a v přilehlých
galaxiích, kterej nepotřebuje blízkost, něhu a lásku.
Jsem v prdeli, v prdeli, v prdeli a nemůžu přijít na
to, jak se to zase mohlo stát.
Můj nejkrásnější sen je, že se ráno vzbudím a ty
zavoláš a řekneš - promiň, já si jen nebyl jistý, já se jen v sobě splet.
Teď už vím, že ty jsi moje. Že jsi můj celý svět.
Za trochu lásky šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý
šel v ledu - ale v duši věčný máj,
šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,
šel pouští - a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
Básničky člověk pochopí, až když je žije.
Už nechci žít takovýhle blbý, blbý, blbý, pitomý básničky.
PS. Sháním doktora,
který umí napsat léky na vypnutí smyslů a emocí. Že existuje taková medicína, je
totiž menší scifi než to, že mě budeš jednou, alespoň jednou jedinkrát líbat
pod lampou. Jen tak. Protože láska. NEOHROŽENÁ ŽENA
|
