Myslela jsem na chlapy, a čím víc jsem jich měla plný zuby, tím víc jsem na ně musela myslet. Myslela jsem na ně v práci, doma, cestou do práce a z práce, myslela jsem na ně i ve vaně a to bylo docela nebezpečný, to jsem pak měla jasno, jak moc mi chybí. Ale ve skutečnosti jsem si naplnila celé dny vším možným tak, abych neměla ani mezeru na myšlenky na ty zatracený chlapy, jenže když už jsem při luštění křížovek musela myslet zas na ně, tak jsem si řekla, že bych s tím měla něco udělat.

Abych neskončila v blázinci, i když to by nebylo od věci, trochu blázen jsem byla, to fakt jo, protože jsem přes všechny špatný zkušenosti a mou dlouhou a kostrbatou cestu k osamostatnění a k pohodě pořád chtěla nějakýho toho chlapa.

Se širokejma ramenama a hlubokejma očima, co by líbal jak čokoláda, sladce a tak, že to vymaže v hlavě všechny díry, myšlenky a brouky. Jenže něco takovýho bylo jako najít bílýho jednorožce, bylo to skoro neskutečný a já nebyla žádnej extra velkej lovec.

Dnes jsem zrovna seděla v autě vedle jednoho takovýho, co mě k němu táhlo neviditelné něco, feromony nebo nějaký kouzlo, co na člověka skočí jak rys ze stromu a sedne mu za krk a zaryje se do duše i těla.

Jela jsem s ním s papírama na stavbu, abych jako byla v obraze, jak nám to pokračuje, poslal mě tam šéf místo sebe a tak jsem souhlasila. Možná až trochu přeochotně, ale bylo mi to jedno, jestli to bude vidět nebo ne.

Mluvili jsme tak všeobecně, na stavbě jsem s ním pochodila po blátě, vždycky, když jdu na stavbu s nějakejma papírama, tak den předtím prší a je tam strašný bláto, žlutohnědý a nechutný a já si akorát tak zašpiním boty. A samozřejmě, že jsem si dnes do práce obula nový botičky, co jsem si koupila ke kabelce, podle dcery jsem byla úžasně IN, protože letos se tahle vínovofialová barva bude nosit. Tak jsem prostě byla správně oblečená, co se barev i tvarů týká, jenomže na chození po stavbě to nebylo.

Na pohledech všech těch kopáčů a zedníků a jinejch námezdníků jsem to našla. Idiotka, debílek, rozmazlená nafoukaná panička, co roupama neví, coby a tak si jde zmáčet drahý botičky do bahníčka. Jenže já jsem kočka školená a vychytralá a na těch štaflích umím i lízt po žebříku, což v duchu nenapadlo ani jednoho, zatímco jsem levou zadní zdolala provizorní schůdky a vylezla do patra.

Co by na to kontrola bezpečnosti práce, to je věc druhá. Jenže já dovedu v lodičkách chodit i po lese, přes kotáry a kořeny borovic a nezlomím si přitom ani nehet. Tak jsem jim vzala vítr z plachet, aspoň jsem si to chvíli myslela, než mi došlo, že u nich bylo naprostý bezvětří. Že tihle chlápkové hleděj po jinejch než jsem já, že jsem pro ně nestravitelný sousto, vzdálená na hony a že se mě spíš bojej.

Kromě rukávu jsem si nezašpinila nic, bláto z bot jsem zkušeně otřela o trávu a do auta nasedla zas jako dáma, trochu praštěná dáma, ale jinak v pohodě. Cestou zpátky jsme zakotvili v jedný kavárně, byli jsme vyzmrzaní a tohle pozvání bych přece neodmítla, i kdyby na mě volala tisícovka ze země. Naštěstí žádný prachy ze země nevolaly, protože kdoví, jestli by mě nějakej čert nebo finanční nedostatečnost nakonec neudolaly.

Objednali jsme si kafe, měla jsem na ně chuť už na té stavbě, vlastně už od rána, protože za ty roky je to moje droga, ne ten kofein, ale ta vůně. Miluju vůni čerstvě pomletý kávy — i když ji zrnkovou nepiju, jen presso nebo instantní. A s mlékem. Stačí mi se jí nadýchat a hned je mi příjemně, piju i bezkofeinovou a udělá mi stejně dobře jako kofeinová. Takže ta má závislost je spíš na tu vůni a chuť.