Když jsem jednou vyslovila přání, že bych někdy ráda viděla azurové pobřeží, nebylo nic, co by mi můj (bývalý) přítel D. odepřel. Protože měl velmi podnikavého a cestovatelského ducha, stejně, jako já a byl to muž činu, netrvalo dlouho a mé přání mi splnil. Na sbalení kufru jsem měla asi třicet minut, a ačkoliv jsem pragmatická žena do nepohody, musela jsem při balení zklamaně usoudit, že večerní koktejlové šaty a Prada lodičky na jehlovém podpatku nevyužiji, zato si úplně vystačím se svátečními tepláky a keckami.

Bylo mi to trošku líto, neboť jsem v poslední době nosila tepláky častěji, než by mi to bylo milé, ovšem co bych pro další dobrodružství neobětovala. Než jsem se nadála, mířili jsme v obytném autě směr St. Maries de la Mer, což je oblíbený cíl romských poutníků.

Cesta nám svižně ubíhala, protože jsme si měli pořád o čem povídat, ale po překročení francouzských hranic byla již tma, ručička hodin se blížila ke dvanáctce a D. přemáhal mikro spánek. Vzhledem k tomu, že jsem ho nemohla vystřídat, neboť nejsem vlastníkem řidičského průkazu, což je pro účastníky silničního provozu jedině dobře, donutila jsem ho, abychom zastavili.

D., který byl už značně unaven, chtěl zaparkovat na nejbližším odpočívadle u silnice, ale já, vědoma si nebezpečí, která mohou číhat na cestách, jsem jej vytrvale udržovala při životě a prosila ho, ať ještě chvilku vydrží, než najdeme dobře osvětlené parkoviště u non stop benzínové pumpy.

Po několika kilometrech se na nás usmálo štěstí, a tak jsme mohli pohodlně zaparkovat u čerpací stanice s nepřetržitým provozem a osvětleným parkovištěm. Nakoupili jsme si proviant na večeři, a než jsme se uložili ke spánku, D. bezpečně zajistil náš karavan před nevítanou návštěvou. Nejen, že zabezpečil okna, ale neopomněl dveře ze stran řidiče a spolujezdce spojit zevnitř pevným řetězem, aby je návštěvníci s nekalými úmysly nemohli zvenčí otevřít i přes porušení zámku.

Ráno jsme se probudili krásně odpočatí a sotva D. rozlepil oči, zmerčil, že něco není v pořádku. Mně to tak nepřipadalo, neboť oba naše nové drahé telefony ležely na stole, stejně, jako drahý fotoaparát. D. se okamžitě jal kontrolovat peněženku a ke zděšení obou byla pryč veškerá naše hotovost.

Velký porcelánový popelník, kde jsme střádali mince na mýtné a drobné výdaje, byly kompletně roztříděny a zmizely pouze Eura. Mince ve švýcarských francích drzé návštěvníky nezajímaly. Tou největší záhadou bylo to, že nás nevzbudili a jak se k nám dovnitř sakra dostali, když okna, rovněž jako dveře a řetěz zůstaly neporušené!

Jakožto žena činu, která chtěla situaci řešit ihned, vyrazila jsem na benzínku, aby přivolali policii a vyřešili tento případ století. I přesto, že se domluvím několika jazyky, francouzštinou ve svém repertoáru nevládnu. Tedy, krom té praktické části. D. uměl francouzsky asi dvě slova (tedy o dvě víc, než já) a tak jsem naivně doufala, že se domluvím alespoň anglicky.

Rozcuchaná a rozčilená jsem vlítla na čerpací stanici, jako bohyně pomsty a jala jsem se s přítomnou pracovnicí živě v angličtině diskutovat o tom, co se nám přihodilo.

Ačkoliv pracovnice rozuměla jen „yes“ a „no“, díky mé rozdivočelé gestikulaci asi pochopila, co se děje a velmi vysokým a písklavým hláskem zvolala: „Bandit??“