Toto pondělí jsem zahájila aktivní účetnický kurs v jedné firmě, který mi nostalgicky připomněl moje začátky ve Švýcarsku. Po nějaké době, co jsem si vyzkoušela život v jiných zemích a Česko mi bylo pořád malé, rozhodla jsem se usadit ve Švýcarsku i za tu cenu, že musím opět začít od začátku. Zklamaně musím uznat, že na mě nečekala slavobrána s uvítacím výborem a uchytit se před několika lety bylo více, než těžké.

Vůbec nebylo jednoduché získat povolení pro práci, tím míň práci, kterou by člověk chtěl, a která by byla na zdejší poměry dobře placená. I když je člověk už ostřílený světák, ve Švýcarsku vždy vyvstane situace, která dotyčného vrátí o několik kroků zpět.

Přijela jsem autobusem s jednou taškou a moje hvězdná kariéra začínala na poli při sběru cibule a jahod. Vstávala jsem ve čtyři ráno, kdy zabořená po kolena v bahně jsem obírala jahodové keříky ještě před rozbřeskem, abychom stihli dokončit objednávku od místního supermarketu. Když skončila sezona jahod, vrhli jsme se na cibuli. Tu jsme sbírali na ostrém slunci, plazíce se po kolenou v prachu až do setmění.

Spávali jsme v provizorních unimobuňkách, ti šťastnější měli byt, denní stravou byl chleba a vídeňské párky, neboť nic lepšího jsme si nemohli dovolit. Přesto se na mě usmálo štěstí, když někteří dobrodinci objevili můj výřečný potenciál, a já měla možnost pracovat v několika restauracích. Samozřejmě za nižší než minimální mzdu, kterou jsem několikrát ani nedostala. Nicméně špatná zkušenost je také zkušenost a každý úspěch, byť nepatrný, mě posunul o kousíček vpřed.

Nebudu vám lhát, v zemi zaslíbené jsem několikrát zažila situace, kdy mi nebylo do smíchu a často jsem to chtěla vzdát, jako několik lidí přede mnou. Ale můj tuhý a zarputilý kořínek mě neodradil od úmyslu vybudovat si své místo na slunci a hnaná vidinou lepších zítřků jsem se obrnila trpělivostí, pokorou a houževnatostí. Po několika letech jsem měla již docela slušnou praxi, kterou jsem si mohla hrdě napsat do životopisu, včetně šéfování nejstarší restaurace v Curychu.

Netvrdím, že to bylo nějaké terno, ale když si vzpomenu na své začátky, člověka zahřeje u srdce, že se někam dostal sám, bez cizí pomoci, byť výměnou za hrdost a utrpení.

Bohužel, občas se přihodilo, že jsem byla bez práce a tehdy vstoupil do hry švýcarský sociální systém, kdy jsem se řadila k nezaměstnaným na úřadu práce, abych mohla čerpat z podpory v nezaměstnanosti. Být na úřadu práce není procházka růžovým sadem, protože pravidla pro získání podpory jsou velmi přísná a ulévání či kličkování v systému, jsou po zásluze trestány.

Moje přidělená pracovnice na „pracáku“ nabyla dojmu, že se při hledání práce málo snažím, a tak mě přihlásila do integračního kurzu, abych nevypadla z pracovního rytmu, a zároveň, abych nasbírala nové zkušenosti, které mi zvýší šance pro uplatnění na trhu práce. Mám pocit, že jsem nebyla její oblíbenkyní, protože místo, kam mě poslala, a které jsem samozřejmě nemohla odmítnout, připomínalo pracovní tábor pro ztroskotance.