Tehdy u mne stála pravděpodobně armáda andělů strážných, díky kterým se mi podařilo najít po dvou měsících byt, který jsem si mohla dovolit a co víc, byl s výhledem na jezero. Byt se nacházel na horách a ve vesnici, kde na jednoho obyvatele připadají tři krávy a dvě ovce.

Jediný ústupek, který jsem musela udělat, abych se mohla přestěhovat, byl ten, že jsem musela opustit dosavadní práci, kamarády, známé a odstěhovat se daleko pryč od sociálního zázemí, které jsem si několik let budovala.

 

Na jednu stranu je to dobře, protože jsem měla možnost začít opět a znovu od nuly, s čistým štítem, někde, kde mě nikdo nezná. Na druhou stranu mě čekala nejistá budoucnost, hledání nové práce a dočasná sociální izolace.

 

 

 

 

Stěhování proběhlo téměř bez problémů, protože jsem krom Mikyho prakticky nic neměla. Moje věrné kamarádky mi pomohly do začátku s vybavením, neboť deka a peřina je sice důležitá, ale nábytek, nádobí a jiné vymoženosti dnešní civilizace činí domov mnohem útulnějším. A pak, spát na zemi na chladných kachličkách není zdraví prospěšné.

 

I přesto, že jsem si svůj mini byt zařizovala kousek po kousku, pořád připomínal doupě kočovného cirkusu, neboť provizorní nábytek se skládal ze zahradního stolku a dvou židlí. Hlavní zvláštností mého bytu je to, že má pouze tři pevné zdi. Jedna zeď se skládá pouze z oken, opatřených pancéřovým sklem, díky čemuž mám nepřetržitý výhled ven, a zároveň je můj byt neustále dobře prosvětlen. Člověk by si mohl připadat jako ve výloze masny, ale můj příbytek je tak dobře schován, že krom pár zasvěcených lidí vchod do mého útočiště jen tak někdo nenajde.

 

Ve vesnici jsem byla nová, pořád schovaná a ve svém čím dál tím útulnějším útočišti jsem si lízala rány.