 Kdysi dávno jsem chodila s mládencem, který to se mnou myslel vážně (protože mě ještě dobře neznal) a pozval mě na nedělní oběd k mamince, aby mě představil. Jak jistě víte, návštěva u potenciální tchýně je v podstatě vymezování území mezi snachou a vyvdanou maminkou. Ujasňují se pozice, odhalují se slabosti či silné stránky soupeře, a také se mnohé dozvíte o svém vyvoleném, neboť prostředí, ve kterém vyrůstal, bude chtít nasimulovat i v domácnosti se svou ženou. Já si nebyla jistá, jestli chci s tímto mládencem zůstat navždy, ale
protože se nebojím nových výzev, pozvání na nedělní oběd k mamince jsem
přijala.
Maminka byla velmi sympatická a srdečná žena. Postavou připomínala
volnočasového zápasníka sumo a věřím, že kdyby musela, pěstí by zabila
vola. Na malinké hlavičce měla husté kudrnaté černé vlasy, mírně
prošedivělé. Opálené tváře měla ošlehané od větru a oči jí svítily, jako
korálky. Když se usmála, viděla jsem v jejich ústech tolik zlata, že by
nezahanbila výlohu klenotnictví.
 Vřele mě objala v medvědí náruči a
zlomila mi tři žebra.
Budoucí maminka mě provedla bytem a mně nemohlo uniknout, že na čistotu a
hygienu neklade tak velký důraz. Zdvořile jsem se usmívala a snažila
jsem se ignorovat hejno švábů, kteří se v předsíni zmocnili mé značkové
kabelky a táhli si ji do úkrytu.
Usadila mě v kuchyni ke stolu, a když jsem se opřenými lokty přilepila k
povrchu, bylo mi jasné, že už není úniku.
Vzhledem k tomu, že přítelova maminka vytrvale odmítala mou nabídku
pomoci u vaření, jen jsem tiše seděla a pozorovala její kuchařské umění.
Obsah obrovského hrnce míchala tak ztuha a těžce, že to připomínalo
míchání asfaltu. Linoucí se zápach napovídal, že se možná ani tolik
nepletu.
Po nekonečné půlhodince jsem se ujala prostírání a oběd se mohl podávat.
Byla to jakási směs rýže, zeleniny a masa v „ajntopf“ podání a úplně
přesně nevím, jak se přihodilo, že některá zrnka rýže byla tvrdá a jiná
rozvařená. Chuť to nemělo vůbec žádnou, ale ze slušnosti jsem vytrvale
žvýkala, abych s velkým zapřením tu nechutnou hmotu spolkla.
Můj nápadník se cpal tak, až se mu dělaly boule za ušima a já se
sebezapřením polykala alchymistický experiment společně s ulomeným
kouskem zubu. I kdybych chtěla v tu chvíli utéci, tak jsem nemohla,
protože jsem byla pořád pevně přilepená ke stolu.
Můj mládenec si žádal nášup, ale já s výmluvou, že si chci nechat místo
na dezert, jsem s díky odmítla.
Mezi hlavním jídlem a dezertem jsem se s omluvou odebrala do koupelny,
abych si zkontrolovala stav chrupu a tajně spolknula tabletku
živočišného uhlí.
Jako dezert se podával koláč, zvaný bublanina. Abych další kuchařský
experiment přežila, vydezinfikovala jsem se předem nabídnutým panákem
slivovice a pro jistotu jsem do sebe lupla tři, abych nic nezanedbala.
Ačkoliv dezert taky nebyl vůbec k jídlu, hladina alkoholu mě uvedla do
částečné anestezie, a tak mi to bylo úplně jedno.
Nabídnutou kávu, která následovala po dezertu, jsem s díky odmítla,
protože při letmém pohledu do kuchyňských skříněk a na stav hrníčků jsem
si uvědomila, že nejsem očkovaná proti žloutence a nechtěla jsem nic
riskovat.
S omluvou, že se mi udělalo nevolno, ačkoliv jsem moc nelhala, jsem se s
potenciální tchyní rozloučila a odebrala jsem domů dlouhou procházkou
kolem nemocnice.
S milým mládencem jsem se pár dní na to rozešla. Další takový oběd bych
už nepřežila. VERONIKA, neskutečná divoška
|
