Jednou takhle odpoledne se má dcera drahá prvorozená ocitla v rozpoložení, že by bylo vhodné se osamostatnit a být definitivně plně svéprávná (tzn. uklízet, jíst, přicházet – všechno tak, jak a kdy jen ona chce. Prostě nemuset respektovat žádná trapná rodinná pravidla). Vybrala si tedy v annonci několik zajímavě znějících nabídek: kde inzerovali byt na pronájem, respektive hledali někoho, kdo by jim za možnost bydlení v jejich nadpočetném bytečku vylepšil životní úroveň. Ceny a možnosti různé až hrůzné.

Přes halasně proklamovanou osobní svobodu mne však raději na všechna „užší jednání“ brala s sebou. Díky tomu jsem se postupně seznámila s rodinkou, která by ji s radostí a suverénně obrala nejméně o melouna (že by to jako zaplatila rok dopředu), s pánem, který by ji obral jen o třicet tisíc – ale zato čistě, perfektně a bohužel nežalovatelně, i s několika realitními agenty, z nichž jeden byl opravdu neskutečný a unikátní. Nejen že přišel n a domluvenou schůzku s třicetiminutovým zpožděním, ale po delším zoufalém štrachání po kapsách zjistil, že zapomněl papírek se jménem paní, která byt pronajímá. A nádavkem ani nevěděl, ve kterém čísle popisném nabízený byt je. Mobil s sebou neměl, aby si zavolal do kanceláře, a když jsme mu jej nabídly, omluvil se s provinilým úsměvem, že si jaksi nepamatuje číslo do kanclu, ani té paní - tedy nevěděl, kam by měl volat...

Nakonec si Lenička pronajala holý, zcela nezařízený byteček dva plus jedna s kouzelnou (čerstvě přestavěnou) koupelnou, neskutečně špinavými okny zakrytými snad stoletými záclonami a mnoha obrovskými zámky na papírových panelákových dveřích v nevylitých futrech. Celý byt byl navrch všude možně obložen prkýnky (exmanžel majitelky byl truhlář-samouk) a vymalován velice výraznými neónovými barvami.  O nejrůznějším binci ani nemluvě.

A tak jsme upravovaly, drhly a myly, zařizovaly a malovaly. Na inzerát jsme koupily opravdu hezkou a levnou sedačku, křesílka a stolek. Následovalo vybavení ložnice, do které jsme sehnaly dvě válendy, dvě skladné a úložné skřínky a bobánka. Nábytek byl bílý, potahy jednobarevné, příjemně hnědé, víc než zachovalé a všechno neskutečně laciné. Celkový efekt týdenního snažení a svážení – velmi hezky zařízené hnízdečko za relativně malý peníz. 

Veškerý transport nakoupeného nábytku Lence osobně zařídil její (bláhově zamilovaný) šéf. Chudák, doufal… Doufal však marně: už v té době plánovala, že mu dá co nejdříve výpověď. Zařizování a vylepšování nově nabytých prostor dalo Lence nový smysl života. Ještě si koupila do obýváčku jednoduchou matnou tapetu s vytlačovaným vzorkem a rafinovaně pozvala na oběd kamaráda Martina.

Tenhle pětadvacetiletý „skoro sirotek“, mládenec s bohatými rodiči, je klasickým prototypem věčné „zlaté mládeže“. Rodiče ho kvalitně oblékají, dávají mu na jídlo a slušné kapesné na všechno ostatní. Bydlí pospolu v hezké pražské vilce a občas si zamobilují. Protože mají v rodině víc aut, vždycky má čím se přepravit z bodu "A" do potřebného bodu "B". Že by něco studoval, nebo někde pracoval? Ani náhodou... (S Lenkou se seznámil tak, že chodil k ní do oddílu karate.)