Má drahá! Znáš mě. Nikdy jsem nenechával nic náhodě. Myslel jsem vždy na zadní kolečka. Na naše blaho. V rozhodování jsem býval vždy o krok dopředu a často jsem i předvídal. Nesnášel jsem drby, živelnost, nedochvilnost, neověřené pravdy, spěch na poslední chvíli a tzv. žití ze dne na den. To Ty ale víš. Prožili jsme spolu velkou úsečku ze dvou století. Spoustu krásných chvil, ale - to naše usmiřování po sporadické Itálii, opětné dobývání, bylo pro mne vždy nejkrásnější...

Sama však víš, že Itálie byla jen tehdy, když sis usmyslela, že mne převychováš k obrazu svému a když jsem Ti nechtěl dát šanci.

Prožili jsme spolu mnoho něžností, vzrušení i období nádherných bobříků mlčení, při nichž jsem si vždy odpočinul a nabral nových sil. Vzpomínám si i na dobu budování našeho bydla, kdy jsme se trumfovali nápady a následně se dohadovali, čí nápad byl lepší a kdo s ním přišel.

Vychovali jsme spolu dvě krásné holky. Pominu-li tu nutnou, čistě materiální oblast, prožili jsme něco, co už se nikdy nevrátí.

Nedá se říci, že byl můj život s Tebou fádním. To v žádném případě.

Díky Ti za vše, lásko moje.

Moje milá, Na sklonku svého života se Ti však musím svěřit s jednou trapnou skutečností.  Ne, neříkej nic, lásko. Mně se to také neříká snadno. Určitě se červenám a v zápětí opět blednu. Cítím i studený pot na mém čele. Jsem orosený, koktám a třesou se mi ruce. Doufám, že to ještě dopíšu. Kdybych se Ti však nesvěřil, drahá, nemohl bych s klidem zavřít oči a odejít z tohoto světa.

Vzpomínáš na ty nádherné příušnice naší malé dcerušky? Doktorka je nazvala extra třídou.  Učebnicovou ukázkou. Vzpomínáš, jak byla malá nevrlá? Protivná? Kníčavá? Jak jsem ji stále choval? Vyprávěl jsem jí pohádky odpředu, odzadu, schválně jsem se pletl, známé i vymyšlené říkanky jen proto, abych ji zabavil.

Vzpomínáš, jak měla „srostlé“ ušní lalůčky s tvářičkami? Byla jako malý syslík.

No a pak to přišlo. I na mne. Zatímco já jsem blouznil v jednačtyřicítkách, ty jsi běžela na pohotovost. Celý týden jsi byla bezradná. Ten bláznivej a ožralej doktor mi předepsal DESET krabiček antibiotik a k tomu jsem potají žral ještě deset acylpyrinů denně, abych srazil horečku. Pak jsi letěla do lékárny a s rozzářenýma očima jsi mi přinesla pytlík na pytlík. Na lékařský předpis. On to byl spíše takový malý ruksáček, pamatuješ? :- )))

Teď asi v duchu počítáš, kolik mi bylo roků.

 Nepočítej to, lásko. Bylo mi šestatřicet.

Já jsem svým objemným býčím mužstvím rozesmával Tebe, Ty zase mne svým údivem. V očích jsem Ti viděl přání, abych se brzy uzdravil, avšak - aby mi ten otok zůstal navěky. Po týdnu neúspěšného léčení a začínající otravy antibiotiky, jsi mne nechala, ano nechala!!!, nehádej se zase, proti mé vůli, odvézt do nemocnice. A tehdy jsem myslel, že pro mne skončil život.

Jedinou útěchou a trochou pozdvižení i radosti tam, byla ta mladá sestřička, smíšek, která se mnou jistě cítila a která mi každou chviličku, jak jen měla trošku času, dávala studené obkládky na má oteklá varlata. A vždy se na mne tak krásně usmívala... Její ručka byla tak něžná…voněla octanem hlinitým… a já byl tak nemohoucí. Vzpomínám si i na tu odměřenou, asi 40tiletou doktorku, která mě přijímala. To byl pravý opak oné sestřičky. Poručila mi, abych si stáhl slipy a zůstal stát tři metry před ní. Feministka jedna. Když jsem to s uzarděním udělal, suše poznamenala: "no, to je pěkné…“, a čmárala si tam jakousi latinu.

Já dodnes nevím, jak to myslela. Ona snad neviděla pořádného chlapa.