 Za tu první hrůzu vlastně mohl můj muž. To on měl ve zvyku si dávat malého panáčka, občas, někdy ani ne plného, během dne. Dokonce si pořídil krásnou sadu speciálních skleniček, které se pak povalovaly různě po bytě. Nebo jsem za to mohla já, když jsem nalévala čaj své sladké holčičce do malých skleniček? Ne, do těch panákových ne, ale měli jsme doma malé malované skleničky, jen o něco větší. Dobře, možná za to mohlo nakonec to mé nevinné dítě, mlsné a schopné už od prvních dnů absolutně všeho. Takže se stalo to, co čekáte - jednou Lenka narazila na skleničku, tentokrát opravdu tu "tátovu", a šupla ji do sebe. Naštěstí v ní byl jen necelý lok. Netrvalo dlouho a byla tuhá... Jo, tenkrát to nebyla vůbec záležitost k smíchu, protože jsme si jejího činu vůbec nevšimli, a našli naši dvouletou prvorozenou "v bezvědomí", a s vše vypovídající vůní kolem její pusinky. Tehdy jsme bydleli na jednom pražském výdrholci, na zakládajícím se hornoměcholupském sídlišti, ve dvanáctém patře ze čtrnácti, kde převážnou většinou nejezdil výtah. Však ten náš dům teprve čekal na konečnou kolaudaci. Takže rychle se navléci - ke vší hrůze se to stalo v zimě, zasněžené stejně jako dnes, popadnout kočár a se vší tou náloží rychle dolu. A fofrem se dodrncat na pohotovost... Nebudu vás napínat - doktorka si čichla, dítě si v ten okamžik navíc krklo, takže to bylo víc než jasné. Paní doktorka nás tedy vyslechla a sprdla; já hned manžela a on zase mne, a jeli jsme se vší tou parádou domů. Prý jí z té trochy hrozí jen delší spánek. Což se opravdu stalo.
Další podobný zážitek nás čekal o dvě léta později, to jsme už bydleli na dalším budujícím se sídlišti, ale v o něco větším bytě. Odpoledne u nás byl na návštěvě pár manželových kamarádů z práce - tedy manželský pár. Přinesli velmi dobré vínko, které jsme hned ve čtyřech vypili. Sedmička opravdu lahodného vínka. Po chvíli se loučili, doma jim hlídala potomstvo babička, nemohli se tedy zdržet déle. No, a jak se tak oblékali v předsíni a my se s nimi loučili, zvědavá a mlsná malá holka dorazila tu trošku, co zůstala asi ve dvou sklenkách. Ne, nebyla zas tuháček, ale měla perfektní opici. Chodila, tedy spíš poskakovala po bytě a vesele blábolila. To už bylo na mne moc a nařídila jsem manželovi, ať jde s tou opicí ven, ať se tedy pořádně projde! Tou dobou se právě - bylo to nějak kolem čtvrté odpoledne - vracela většina místních obyvatel z práce. Když prý šli kolem nástupiště autobusů, prohlasila na celé kolo: "Tati, já už nechci víno, mě se taaak motá hlava." Prý od ní zbaběle odstoupil a nehlásil se k tomu opilému zvířeti, protože Lenka se stala hned středem pozornosti. Naštěstí se rozhodla přes tamější oraniště vracet domů, takže ji jen z povzdálí sledoval... O další rok později jsme zažili oba jinou příhodu, kdy při nákupu v místní sámošce začala holčička vykřikovat: "Jé, tati, tyhle flašky máme doma, a tuhle taky, a tuhle taky!" Pověst místních notoriků nám v ten okamžik asi nikdo neupíral. Mj. na omluvu musím dodat, že manžel měl tehdy docela zajímavý kšeft pro jeden velkoobchod - fotil pro ně právě ty alkoholové nápoje. A pár dnů před tím si přivezl "modely" domů ve velké škatuli... No, přes všechny tyto zkušenosti se z mé dcery žádná alkoholička nestala, ale mlsný jazýček jí, myslím, zůstal. ZÁVĚREM JEN DOTAZ nestalo se i vám něco podobného?
d@niela
|
