Plánovaná cesta do džungle nakonec trvala 16 hodin místo plánovaných čtyř, a milý taxikář po nás žádal ještě doplatek za zdržení, které vzniklo jeho vinou.

Tu se projevila moje slovanská povaha a poslala jsem ho do patřičných míst ještě dřív, než vůbec stihnul otevřít pusu. 

Až později mi došlo, že jsme na jeho pomoci vlastně závislí a litovala jsem svého nediplomatického jednání.

Moji spolucestovatelé z Kanady byli připraveni na všechny alternativy pro přežití v džungli.

Měli obuté pohorky, napěchované batohy, lano, kompas, čelovku, mapu, světlice pro případ nouze a vojenský nůž.

Já měla s sebou láhev vody, na nohách žabky a ručník.

Když nás Hussein vedl osmikilometrovou trasou pralesa, který nebezpečně houstnul, zvyšovala se vlhkost a pochod se stával čím dál tím těžším. Moji spolucestovatelé byli evidentně zvyklí, ale já, holka z města, nevědouce, že v pralese číhají všelijaké nástrahy, jsem si v hlavě přehrávala všechny filmy o Indiana Jones a bolestně jsem si uvědomovala, že jsem nikdy žádný neviděla až do konce.

 

Pro případ nouze jsem si v duchu připravovala záložní plán, jak se v případě napadení nebezpečným zvířetem ubránit, ale jediné, co jsem vymyslela, bylo to, že bych útočníka zahnala máváním ručníkem.

Hussein ladně přeskakoval hluboké kaluže, a kterým se umně vyhnul, tam jsem se já zabořila až po loket. Moje kostrbatá chůze v nepohodlné obuvi připomínala laňku – moje chlupaté nohy byly celé od bláta.

Po nekonečných hodinách plných utrpení jsme konečně dorazili na místo.

Před námi se v zarostlé pustině rozprostřela kolonie asi o dvaceti členech, kteří v džungli žijí.
Měli společnou venkovní kuchyň, kde se nacházel jediný generátor, jako zdroj elektřiny pro celou kolonii. Také tam všichni spolu jedli, společně vařili a měli se rádi.

 

 

 

 

Nedílnou součástí kolonie byla i londýnská lékařka, která půl roku žila v džungli a půl roku vedla svou praxi v Londýně. Že ji do džungle přivedla bezmála dvoumetrová ganža, která rostla všude kolem, tomu jsem přišla na kloub až trošku později.

Její pobyt fungoval v podstatě formou barteru. Ona uzdravovala místní kolonisty a oni ji zásobovali vším, co by mohlo stimulovat její dobrou náladu.

Tak jako tak, kdybych byla někdy v Londýně a onemocněla bych, vím jistě, že tuto doktorku nenavštívím.