O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
| Napište nám |
| Poradna Kudlanky |
| Právní poradna |
Hubnutí s Kudlankou
Související články
Význam jmen
Soutěže
Setkání
Přihlášení
Anketa
| VERONIČČINA KRATIČKÁ KARIÉRA |
|
|
|
| Čtvrtek, 07 leden 2021 | |||||||
 Je to už pár let, kdy jsem musela nedobrovolně začít od nuly někde jinde a někde jinak. Opustit dosavadní práci, přátele, bydlení, a netušila jsem, co počít se svým životem. Protože moje maminka celý život dělala průvodčí, stejně jako babička, rozhodla jsem se vyzkoušet také na vlastní kůži tuto profesi. Poslala jsem si životopis na nejstarší horskou železnici ve Švýcarsku, ne-li v Evropě, a byla přijata.
Horská železnice, která vede až na vrchol švýcarské královny hor „Rigi,“ je tzv. „zubatka“, patentovaná Niklausem Riggenbachem v roce 1863. Krom přenádherného výhledu si můžete vychutnat jízdu historickým vlakem, v hlavní sezoně jezdí navíc každou třetí neděli parní lokomotiva, která se prohání po vrcholku hory už bezmála 200 let. Není tedy divu, že tato atrakce je velmi vyhledávaná turisty a patří k nejnavštěvovanějším místům ve Švýcarsku.
Nafasovala jsem uniformu, pracovní boty, píšťalku, vysílačku a železniční dopravní předpisy o dvou stech stránkách. Pro někoho, kdo nemá ani řidičák, mohou být železniční dopravní předpisy oříšek, zvlášť když se musíte naučit výrazy, které neznáte ani česky, natož německy.
Na samostudium jsem měla dva týdny a zároveň jsem se učila profesi průvodčí historického vlaku i v praxi. Tento vlak totiž neslouží pouze k potěšení turistů, nýbrž rozváží zásoby do okolních hotelů, sváží odpadky,a přepravuje sedlákům krávy. A také rozváží poštu, neboť krom hotelů sídlí v horách několik sedláckých rodin, které pobývají na vrcholku hory Rigi nepřetržitě.
Jako jednu z prvních věcí, které jsem se učila, bylo manuální přepínání výhybek pomocí vysílačky a světelné signály. Na co nemám sahat, aby mě to nezabilo, tomu jsem se učila až mnohem později. Asi hrozba vykolejení vlaku byla důležitější, než můj život.
Jak jsem výše zmínila, vlak rozvážel i poštu, včetně pošťáka a jeho elektrického kola. Pošťáka jsme i s kolem a poštou naložili, vyvezli ho do půlky trasy, kde si většinu pošty vyložil a dále pokračoval i s kolem až na vrcholek, odkud poštu směrem dolů po kopcích rozvážel. Poštu, která byla určena pro sedláky v blízkosti jednotlivých stanic, jsme za pomalé jízdy roznášeli my. Strojvedoucí jen trošku přibrzdil, my jsme vyskočili, hodili dopisy do schránek u stanice a za jízdy zase naskočili. Ty objemnější věci a věci do vlastních rukou, měl na starosti pan pošťák. A k němu se váže i můj jeden z mnoha trapasů z tohoto mého kratičkého zaměstnání.
Jednoho krásného dne jsme opět vezli balíky spolu s pošťákem nahoru, kdy v půlce trasy pošťák rychle pomáhal vykládat svůj náklad, abychom odjeli ze stanice na čas. Já, celá rozrušená z toho, že máme zpoždění, jsem zapískala na odjezd a milého pošťáka nechala ve stanici a ujela mu nejen s poštou, ale i s jeho drahým elektro-kolem. Zapomenutý pošťák mával, jak na prvního máje, ale bylo mu to houbelec platné, protože mou pozornost neupoutal, a ani jeho hlasité volání nepřehlušilo zvuk stoletého motoru železniční mašinky. Zato dal podnět asijským turistům, kteří tento výstup mylně považovali za turisticky kulturní vložku pro umocnění horského zážitku a začali fotit ostošest. Blýskání fotoaparátů bylo tak mohutné, že zmátlo ruskou družici, která okamžitě změnila směr, horské a lesní ptactvo v okruhu pěti kilometrů náhle osleplo a já jsem dostala epileptický záchvat.
Když jsme dojeli do konečné stanice, všimla jsem si, že ve vlaku přebývají pošťákovy balíky i kolo, a došlo mi, co strašného jsem provedla. Vysílačkou jsem se spojila se stanicí níže a stotisíckrát jsem se omlouvala. Nicméně to nebylo moc platné, stejně mě pár dní na to propustili.
No nic, profese průvodčí stejně nebyla nic pro mě.
|
|||||||
| < Předch. | Další > |
|---|
