Za oknem v autě bylo horko, musela jsem si sundat bundu a rozepnout mikinu až dolů. Sluníčko svítilo přenádherně a sníh se třpytil jako šaty posázené drahokamy. Nebe bylo nechutně chrpové.

Zaparkovali jsme auto. Aha, zdá se, že trochu fouká, napadlo mě, když jsem uviděla, jak se vedle nás ohýbá třímetrový smrk.

Ouha, nešly mi otevřít dveře. Aha, tak ono fouká trochu víc, došlo mi, když jsem zabrala víc a prala se o dveře s větrem. Když jsem vylezla z auta, dostala jsem přes nos od mrazu.

"No, je trošku chladněji, ale na sluníčku bude líp."

"Je pořádná zima," pravila maminka mého přítele a zapnula si zip až pod krk.
"No, je trochu chladněji, pravda," uznal můj nejdražší a zadíval se do sluníčka. "Mínus šestnáct, ale to dělá ten vítr."

"Neboj se, až se začneme pohybovat, tak nám bude přímo horko," šťouchl do mě loktem. V té zimě jsem byla tak zmrzlá, že jsem se málem přelomila vejpůl jako eskymácká ponožka.

"Nahoru," zavelel pod kopcem a my ho poslušně následovaly, přece jen bylo rozumnější se hýbat, než stát a mrznout. Na kopci se zastavil, sundal batoh, vytáhl foťák a udělal pár snímků. Potom ukázal rukou směrem dolů.

"Cože?" Nechápala jsem. Horko těžko jsem na těch klouzavých prkýnkách vystoupala na kopec, tak snad teď nepojedu zase dolů.

"No dolů," vysvětlil podruhé s nechápajícím výrazem ve tváři. "Tam je stopa, přece to tu znáš. Pojedeme kolem Jedové a pak lesem směrem na Jívovou."

"Ale jak dolů? Nemám sjezdovky," zaúpěla jsem. "Vždyť se zabiju."

"Ty s tím naděláš. Nohy do pluhu a pomalu dolů. Jen dávej bacha na ty děti."

Mrkla jsem dolů na svah, kde vesele sáňkovala a lyžovala a bobovala dítka předškolního a školního věku. Zauvažovala jsem, jestli to nebude líp po zadku a běžky s hůlkama poslat napřed expres.

Zatímco přítel a jeho maminka elegantně sjeli dolů, zvládajíc přitom i jakési obloučky, mě neposlouchaly ani nohy, ani běžky. Nakonec jsem opravdu sjela dolů a bez pádu!

První úspěch tu byl. Večer bude co slavit!

Kolem nás, navzdory mrazu i větru, bylo docela živo. Běžkařů v obou směrech bylo víc než zajíců na poli. Dívala jsem se kolem a kolem, snažila se napodobit jejich pohyby a docela jsem to zvládla, pravda, až na sem tam malé zakymácení a ztrátu rovnováhy. Spadnout jsem si zakázala, protože jsem měla strach, že bych se nezvedla a když už, tak by to rozhodně nebylo elegantní vyskočení alá laňka a přítelův fotoaparát mi naháněl oprávněnou hrůzu.

Jízda lesem byla náááádherná, jedna radost, ono to běžkování není vůbec strašné, a ta panorámata byla tááák krásná, že ani Homolkovic taková neviděli. Když jsme dojeli na konec lesa a stopa vedla dál přes pole, tak se ta krása změnila zase v jinou. Sluníčko se sklánělo k obzoru a sníh se třpytil, zářil a leskl. Na otevřeném poli vítr pořádně zesílil. Sníh poletoval ve větru jako mrazivá řeka, jednotlivé prameny se plazily přes bílé pole jako nekoneční hádci a proti slunci to vypadalo jako bílé studené plameny ohně. Závěje vypadaly jako písečné duny a vyjetá stopa byla okamžitě zavátá a ztracená.

Zima byla neskutečná.

Necítila jsem prsty na rukou a levé ucho i pod tlustou čepicí začalo odumírat. Přesto jsem se zastavila a hleděla okouzleně na ty sněhové vlny, které utíkaly přes pole ke slunci.

"Jedém, nestůj, nebo umrzneš," probral mě přítelův hlas. Teprve nyní jsem si uvědomila tu strašnou zimu, neskutečný vítr a odumřelé končetiny.

Vyrazila jsem dolů do dědiny a představa horkého čaje s rumem mě vábila jako bludička v bažině zbloudilého poutníka, leč rychlostí nesrovnatelně vyšší. Myslím, že bych v té chvíli předběhla i velblouda v trysku.