 Říká se, že člověk by měl alespoň jednou za život navštívit nemocnici, vězení, blázinec, márnici a hřbitov, abych si uvědomil, jaké má štěstí. Doporučuji si nechat poslední dvě položky nakonec, protože v opačném případě je možné, že předchozí místa už nikdy nenavštívíte. Já na několika z těchto míst už byla. Taky jsem byla odjakživa trošku blázen. Medicínsky a úředně to mám potvrzeno ale teprve relativně nedávno.
Před několika dny jsem absolvovala jedno z mnoha sezení u mého psychiatra a povídali jsme si o tom, co mě potkalo za posledních pár měsíců. Tak jsem mluvila, mluvila, mluvila.. .. 
A po očku jsem si všimla, že můj psychiatr nenápadně rozvazuje tkaničky u bot a zručně váže oběšencův uzel. Napadlo mě, že mi chce alternativně ulevit od mého trápení, ale když se začal věšet na kliku od dveří, došlo mi, že tato léčebná metoda není určena pro mě. Nutno říci, že pan psychiatr myslel na všechno. Prozíravě doufal, že kdyby se náhodou neoběsil, tak ho někdo milosrdně umlátí dveřmi.
Během mého sezení jsem mu tedy rozmlouvala sebevraždu a ujišťovala jsem ho, že spolu to zvládneme a hned jsem si domluvila další sezení.
Na zpáteční cestě jsem byla tak konsternovaná, že jsem si koupila nekřesťansky drahou láhev vína, než mi došlo, že už vlastně několik týdnů vůbec nepiju.
Láhev jsem darovala velmi hladovému bezdomovci na nádraží, který ji okamžitě začal otvírat zbývajícími dvěma zuby a mezi dásněmi pěl ódy na mou štědrost.
Zamyšleně jsem nasedla do vlaku a přemýšlela o nesmrtelnosti,
protože nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř
vaše
VERONIKA
|
