Vánoce na Yukonu jsou nádherné, už jenom proto, že jsou VŽDY bílé - jako z Ladových obrázků. A když si k tomu přidáte ještě polární zář, tak by i i pan Láďa bledl závistí. A jestlipak víte, že sníh je vlastně průsvitný i když vypadá bíle? To proto, že jeho krystaly pracují jako hranoly a rozbijí sluneční světlo do celého spektra barev. U nás není sněhu tolik jako oblastech, kde je menší zima, ale větší vlhko. Když je víc než 20 pod nulou, sníh už nepadá. A to bývá dost často.

Zdejší Vánoce, pokud se týká naší rodiny, se moc od těch českých neliší. Předvánoční honička, pečení cukroví. Opravdu nevím, čím to je, ale každý rok před Vánocema mi moje česká nátura už někdy v polovině listopadu našeptává: "Peč, peč!!!!. Peč pro sousedy, kamarády, známé i neznámé, ale peč!", a já každoročně pečicímu šílenství podlehnu. Pak nacházíme bedny s cukrovím zasunuté vzadu pod postelí ještě v březnu.

Štědrý den se u nás slaví stejně jako v České republice. Narychlo dodělávám nádivky, kluci zdobí stromeček a Kennedy maluje hromady výstavního lineckého cukroví, které stejně všechny nedodělá a pak už se na to zapomene. Kdo by nakonec maloval cukroví po Štědrém dnu...

Jo, a Štědrý večer si bez ryby nedovedu představit. Kapra tu ovšem člověk nesežene, ale obalovaný losos s bramborovým salátem ho v celku dobře nahradí.

Na druhý den vždycky chystáme šunku, protože krocana nikdo nemusí, i když je to kanadská tradice. Děláme ji se zelím a knedlíkem. Jenže k tomu bohužel ten nešťastný rok už nedošlo.

Zatímco se kluci radovali z hraček, lega, kompjuterovych her a tahali mne, abych se jim věnovala, začala mne nesnesitelně pálit žáha a stupňovalo se to. Už byla noc, spokojeni synové dávno spali ve svých postýlkách, ale já jsem bolela čím dál víc.

Probudila jsem Kennedyho, aby mi dal ty nejsilnější prášky, po kterých normálně upadám do bezvědomí, ale tentokrát bolest nepřehlušily. Trvalo to celou noc.

Kolem čtvrté ráno začal být nervózní i Kennedy, který ví, že mám vůči bolesti zvýšený práh odolnosti a šel zapojit auto do elektřiny, aby se ohřálo. Když jsem si o pár hodin později postěžovala na bolest v rameni, okamžitě šel startovat a přes moje protesty, že to určitě přejde, jsme jeli na ošetřovnu.

Tam se hned začalo kolem mne běhat. Sestra zavolala doktora. „Je to silný infarkt!" potěšil mne. "Musíte do Whitehorsu!"

Asi za hodinu se u mne doktor stavil znovu: "Letadlo nemůže přistát tady na letišti kvůli zimě, je 45 pod nulou.. Budeme vás muset převézt sanitkou do Maya (vesnice asi 200 km vzdálené) a tam bude čekat letadlo z Whitehorsu".

Představovala jsem si Českou republiku, kde v případě infarktu se jezdí s houkačkou, ale mluvte na Yukonu něco o rychlosti! Konečně přijela aspoň normální sanitka.

V dawsonské ošetřovně mne připojili k různým drátům a hadičkám, přitom mne svlékli a pod tenkou dekou v nemocniční košilce mi moc teplo nebylo. Navíc jsem se dozvěděla, že sanitka nesmí opustit okres Dawson, takže z Maya nám naproti vyrazila jejich sanitka a překládali mne na nosítkách někde uprostřed bushe, a fakt napůl zmrzlou.

Když jsme konečně dojeli na letiště, požádala jsem o vodu. Přinesli mi ji ve sklenici plné ledu. Tou jsem oslavila první svátek vánoční.

Aby to nebylo jen tak jednoduché, nevzala jsem si žádné svoje prášky (asi dvacet na den), protože ty prý mi dají v nemocnici. Jenže v nemocnici mi odmítli vydat cokoli bez souhlasu lékaře a ten zas nebyl k sehnání. Teprve po několika hodinách a Kennedyho telefonátech, kdy se mu konečně podařilo vysvětlit mou situaci doktorovi na pohotovosti, jsem dostala alespoň svoji dávku steroidů, bez kterých jsem se tehdy neobešla.

Druhý den ráno mě znovu medivakovali, tentokrát do nemocnice ve Vancouveru. "Víte, že máte také zápal plic?" ptala se mně doktorka, když mně vyšetřila. Nevěděla jsem, ale po tom transportu jsem se ani příliš nedivila.

Když mne konečně propustili z nemocnice, musela jsem jet domů už sama. Začala jsem se shánět po svém oblečení, ale to nikde nebylo. Po Kennedyho telefonických urgencích se našlo ve Whitehorsu. To asi nikdo nepředpokládal, že bych ho ještě mohla potřebovat! Takže jediné, co jsem měla, byla ta nemocniční košile a snad by mi půjčili i župan, abych nedělala po ulici ostudu. Naštěstí mám ve Vancouveru dobré kamarádky, a sestřičky byly také ochotné. Tak jsem mohla vyrazit na letiště jako slušný člověk.

Další problém byl ale jak dál -  neměla jsem u sebe žádné peníze, papíry, ani pas ani řidičák, prostě nic z toho, co požadují ke vstupu do letadla. Vždyť jsem přiletěla medivakem a v té rychlosti ještě nikdo ani netušil, že mne povezou až do Vancouveru. Nakonec vše zařídila paní ze sociálky v nemocnici. Odvezli mne na letiště a vyřídili formality.

Pak už jen další čekání ve Whitehorsu, a druhého dne přestup na letadlo domů.

Věřte, to mi byl čert dlužnej.

Jen slabou náplastí mi bylo, že když se lidé ptali, co jsem dělala na Vánoce, tak jsem se mohla chlubit: "letos jsem je trávila tři týdny na jihu!"

ALENA, YUKON

Komentáře (3)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : d@niela tak jasně, je to opravdu vzpomínka trochu dávná, ale při vší té asi prožité bolesti milá - protože všechno nakonec dobře dopadlo. A tak i já ti přeju, Alenko, aby "všechno fungovalo na jedničku" i nadále! prosinec 30, 2020 18:22 ... : *deeres* Tak takové Vánoce si opravdu odpustím. Ani nemám v listopadu nutkání:"Peč,peč,peč!" Já mám nutkání:"Zdob, zdob, zdob!" Začnu výzdobou na hřbitovech, a hrobů poděděných mám hodně. Následuje umytí tradičního vánočního porcelánu,co celý rok odpočíval v krabici. Ten patřil mé babičce, následuje vyšívaný ubrus, od mámy a nádherné etamínové záclony s richelie vzorem. Tak ten zase vyšívala mámina ségra a nedokážu si představit, jak asi dlouho jí to trvalo. I kdybych si na to udělala čas, nikdy bych něco takového nedokázala. A pak jsou tu alpakové svícny, ty jsou od mámina bráchy, který nahrazoval mé dceři dědu. Pak tu je krabice s postříbřenými příbory, ty dostala moje máma od táty ke svatbě. A nakonec šest sklenice s malovanými ptáčky, ty koupila holce v Bílé Labuti moje již nežijící ségra. My si tak alespoň jednou za rok doma na všechny u vánočního stolu vzpomeneme. Jednou jsem četla knížku a v té se psalo, že když si na nějakého zemřelého člověka alespoň jednou v roce v dobrém nevzpomenete, tak jeho dušička se rozplyne a zmizí navždy. Ano, je to blbost, ale já si takhle ve vzpomínkách pro mne blízké dušičky udržuju, aby se mně nerozplynuly a navždy neztratily. prosinec 30, 2020 19:19 ... : polárka kazdy to ma jine Deeres,Me peceni atrasne bavi a vanoce pro ne znamenaji hlavne prave cukrovi a vzpominku na maminku. Letos jsme nejeli za synem do Whitehorsu protoze budu muset v lednu na operaci a cestovani v zime a tme je velice narocne a ja musim v lednu na operaci do Vancouveru, takze jsme vanoce a novej rok trosku posunuli a cestou se u syna na par dni zastavime, Ale co mne dojalo bylo ze muj syn, kery zije s Kanadankou delal vanoce po cesku, Dokonce si upekl i linecka kocici oka, Takze tradice pokracuje a mne to velice tesi, Co vic muzu detem predat? Myslim si, ze kdyz je clovek v neci mysli, tak porad zije,. Treba moje maminka, Umre az se mnou, protoze pak uz nebude nikdo kdo na ni bude myslet, prosinec 31, 2020 01:22

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment