Když ve čtvrtek před večeří zazvonil telefon s jakousi zvláštní naléhavostí, bylo mi jasné, že se něco stalo. Stalo se. Manželčin otec si vymkl kotník a nedalo se jinak, než že žena musela na pár dní k němu. Postarat se o domácnost, králíky, slepice, býčka a též i o tatínka. Což o to, sbalena byla hned, vzala tašku, auto a láhev slivovice – prý na obklady.

O způsobu užívání jsem si dovolil pochybovat už v okamžiku, kdy otvírala dveře lednice, aby mi tento zázračný všelék odnesla o pár desítek kilometrů dál.

A aby mi to nebylo líto, nechala mi na oplátku naše tři děti. Patnáctiletou dceru, a dvojici synů, devítiletého a dvouletého, našeho benjamínka. "Nakoupeno máš, lednice je plná, oblečení je ve skříni čerstvě vyprané, hlavně ať zítra nezaspíte, je teprve pátek, děti musí do školy."

Ještě chvíli mi potom vtloukala do hlavy všechno, co musím udělat a nesmím zapomenout.

Polibek na rozloučenou a žena vyrazila.

Zůstal jsem opuštěn jako ten kůl v plotě, obrůstající strachem z povinností a první krok byla krupičná kaše pro nejmladší ratolest. Vybaven několika kuchařskými knihami jsem zasedl do křesla a jal se zkoumat, jaké ingredience je na to potřeba. Hledal jsem nejjednodušší recept v domnění, že když začnu kaši vařit podle první kuchařky, bude to jistě ten nejsložitější. Ale naštěstí se všechny tři recepty zázračně shodovaly.

Postupně jsem si nachystal mléko, sůl, krupici, cukr, kakao, skořici a máslo, váhajíc mezi rostlinným tukem a pravým máslem, nakonec zvítězilo máslo z Olmy nad Ramou s máslovou příchutí, neboť jsem se domníval, že příchuť je pro slabé povahy nebo dietu držící ženy. Dal jsem vařit mléko, zatímco syn byl zázračně potichu. No vida, jak nám to klape. Tak hodný snad v životě ještě nebyl, radoval jsem se, a stačilo tak málo. Jo, bez maminky! Asi to chápal stejně jako já, že chlapi si občas nejlíp vystačí sami bez ženských.

Nahlížel jsem do hrnce s netrpělivostí, co kdyby přece jen benjamínek dostal hlad. Ale ten byl potichu, hrál si v obýváku s autíčkem. Mléko ne a ne začít vařit. Mezitím se mi ve zbývajícím mléku máčela krupice pečlivě odvážená. Každou chvilku jsem zamíchal máčející se krupici a pokaždé jsem tam přihodil špetku, protože se mi zdálo, že je jí nějak málo. Měla by nějak nabobtnat nebo co, říkal jsem si a přisypal jsem další lžičku. Mléko stále nevařilo a tak jsem se šel mrknout na syna. Ouvej!

Syn seděl pod stolem a snažil se mi právě svými několika mléčnými zuby rozkousat kartu do bankomatu. Ostatky dalších karet a peníze ležely vesele roztroušeny po zbytku pokoje. Tak proto byl tak potichu. Zachránil jsem si svou kartu, otřel sliny do rukávu košile a protestujícího syna jsem položil do postýlky k plyšovému medvědu.

Snažil jsem se nevnímat jeho pláč.