Středa. Dnes dělám jen do jedné. Jdeme s dcerou koupit nové boty. Potřebuje botasky, nějaké pevné a nejlépe khaki nebo béžové, aby v nich mohla chodit do ježďáku a neničila mi moje nové adidasky. Aby na nich nebylo vidět to bahno a sláma, co mi nosí domů na těch mých. Čekám na zastávce, přijely už dvě sedmnáctky a jedna dvacítka, ale ani z jednoho autobusu moje kvítečko nevystoupilo. Kontroluju čas. Jsem tu tak akorát, tedy sotva čtvrt hodiny „po“ .

Prozvonila bych ji mobilem - ale posledním hovorem ohledně místa (mami, počkám tě na tržce…kde??? no, na tržce přece…jo, na tržnici…teda ne,raději někde jinde…a kde jinde? no, já nevím, prostě jinde…), kde ji budu čekat -  jsem vyčerpala poslední kredit. Musím do bankomatu a dobít si. Telefonní budka je samozřejmě na karty. Další sedmnáctka přijela. Jezdí v desetiminutových intervalech.

"Jé, tady jsi."

Dcera se vynořila právě z opačného konce.

"Nezlob se, mami. Potkala jsem Terezu, trochu jsme se zakecaly, má suprový boty. Fakt dost dobrý. Ale takový bys mi asi nekoupila." "Jaké?" Snažím se být vstřícná a milá. "Perfektní. Stály tři a půl tisíce." "Nekoupila."

A je po vstřícnosti. Mám pro ni patnáct set. Tajně doufám, že budou mít slevu a vyjde mě to na dvanáct stovek maximálně.

"Půjdeme se podívat do Adidasu a do Niku, jo?"

Souhlasím. Slevy jsou tam skoro pořád. Jarní, letní, podzimní, zimní a ještě spousta dalších. Slevy jsou. Z 2690 Kč na 2290 Kč. Nekup to.

"Jé, mami, tam je super batoh. Jen za 590 Kč, vidíš, tři stovky sleva. Jana má přesně takovej, jenom šedej. Mě se líbí ten zelenej. Uznej, je fakt dost dobrej. Jana ho má taky."

"Jo, je. Pojď se podívat na ty botasky."

"Ale já nechci botasky, na co botasky? Potřebuji boty do školy, ne botasky."

"Potřebuješ botasky, abys mi nebrala ty moje."

"Snad nebudu chodit do školy v botaskách???" Pohled, jako bych jí navrhovala, aby chodila jen ve spodním prádle po babičce.

"Hele, domluvily jsme se přece, že půjdeme do města koupit ti boty. Teda botasky."

"Tos neříkala."

"Říkala."

"Neříkala. Řekla jsi boty."

"Řekla jsem botasky."

"Tos řekla ty. Ale ne já. Přece nebudu chodit v botaskách do školy, když mi koupíš botasky, tak už mi nekoupíš jiné boty."

"Nekoupím. Potřebuješ botasky, ať v nich můžeš chodit i do jezďáku."

"Tam chodím v těch tvojich."

"Omyl, dcero. Chodila jsi. Od teď už nebudeš."

"Ty bys mi stejně nekoupila tamty." První náznak vstřícnosti ze strany dcery.

"Které? Ptám se s nadějí v hlase." Nakonec je vybereme hned v prvním obchodě. To bude paráda.