Většina rodičů to zná... Rozzářené dětské oči, když se zeptáte, co by dítko chtělo od Ježíška a ono odpoví, že štěňátko, koťátko nebo jiné zvířátko. Já měla to štěstí, že moje máti měla Viktora, Honzova babi Filipa, křížence špice, takže Sim co rozum brala, měla psí kamarády, se kterými se mohla potěšit. Jako malá nikdy přímo psa tedy nežmuntrala.

Byli jsme proto rodina několik let zvířenyprostá a ne že by mi to vadilo.Tohle se mělo změnit a ta změna přišla ze strany, kde bych ji očekávala ze všeho nejmíň.
Sim chodila do první třídy, Honza byl mimino několik týdnů staré, venku mrzlo, až praštělo.
Já seděla doma v klidu a s knížkou, šťastná, že díky kojení opravdu nemusím na hokej.

Můj milý na něj totiž chodil docela rád a já nemálo zápasů absolvovala s ním, protože žil v přesvědčení, že: Kam jdu já, půjdeš i ty.  Abych mu nekřivdila, bylo to i naopak a postupně se naučil, že i když se milujeme, nemusíme sdílet úplně všechno. (Myslím, že k tomuto závěru dospěl asi po čtvrtém nebo pátém baletním představení.)

Děti jsem uložila, večeře na něj čekala, takže jsem dál pokračovala v bohulibé činnosti spokojená, protože náš syn na rozdíl od své starší sestry spal šestnáct hodin denně a v postýlce a já tak mohla přečíst stohy knížek. Už když jsem slyšela klíč v zámku, vyšla jsem Honzovi v ústrety, abych ho nasměrovala rovnou k té večeři, dala si ji s ním a šla taky spát.