V pondělí a úterý do školy Sim šla. Ve středu ne.

To se totiž ráno potkala se Stuartem v koupelně a celé dopoledne probíhal hon na myš za její zdatné asistence.

Když se hlava rodiny vrátila z práce, myšák už seděl v pětilitrovce od okurek, takže můj drahý udělal ve dveřích elegantní otočku a za chvilku měl pan Little docela komfortní bejvák.

Blížily se Velikonoce, všude v reklamách spousta kuřátek a králíčků a Sim si pro Stuarta začala přát kamaráda ušáka.

 

Nevím, jestli si pamatujete na kreslenou reklamu nějakého obchoďáku, ale králík s myší si v ní docela pěkně povídali. (A pak si děti nemají myslet, že krávy jsou fialové.)  S myší jsem se smířila, za ty dva měsíce nikdo z nás ničím hrozným neonemocněl, klec mu čistila Sim a docela pravidelně ho i krmila. A těch pár pilin a trocha zrní nás nezruinovaly.

„Tak popros tatínka, třeba ti cestou z fotbalu ve Štruncáku nějakýho zajíce uloví,“ uchechtla jsem se jednou ráno u snídaně, když zas spustila o tom, jak se asi Stuí cítí sám, když je ona ve škole. A upřela prosebný zrak na tatínka.

Ono je jich obou dodnes dost a to, že naše dcera vždycky dosáhne svého, po mně rozhodně nezdědila.
Tím se nám rodinka rozrostla o zakrslíka Čertíka.
Byl celý černý, s ušiskama dolů, zkrátka beránek.
Po bytě za mnou běhal jako psík, zeleninu chroupal u mě na klíně a časem jsem na té mateřské zjistila, že si s ním i povídám.

Když překousal kabel od ledničky, tak dostal vynadáno, protože si opálil chloupky na čumáku a vyhodil pojistky v celém bytě. Mimochodem, beránčímu králíčkovi se ouška postaví, když kousne do kabelu, ve kterém proudí 220.