Musely mně být čerstvě asi tři roky, mladší těžko, to bych si to tak nepamatovala. Víc určitě ne, protože to byl poslední rok, kdy táta měl doma krejčovskou dílnu. V lednu 1952 mu živnost zrušili a táta šel do Motorletu pomáhat plnit první pětiletku. Dokud táta pracoval doma, já měla přísný zákaz rušit ho u práce. Ten zákaz samozřejmě vydala moje racionální máma a já i táta jsme ho moc rádi porušovali. S tátou byla vždycky legrace, s mámou vůbec.
Bylo léto, vedro, venku
pralo slunce a táta měl pro někoho na zakázku ušít dva baloňáky. Jenže mu to
nešlo, látka byla válečné umělé hedvábí a v šicím stroji mu klouzala, a trhala
nitě. Když jsem se k němu vloudila, zrovna vztekle rval špatný šev a byl rád za
vyrušení. A protože byl hračička, tak vymyslel, že si místo práce spolu
zahrajeme na Vánoce.
Ze zahrady ve
vnitrobloku přinesl velkou větev nějakého jehličnanu, zapíchl jí do stojanu na
žehličku, nahoru jsme vystříhali papírového andělíčka a na větve navázali
barevné odstřižky látek. Když jsme pak spolu začali vyřvávat “Narodil se
Kristus ...“, vletěla tam máma, tátu seřvala, že nemá rozum a mne odvlekla do
kuchyně, nejspíš škrábat brambory, nebo dělat nějakou jinou užitečnou činnost.
Táta pětiletku
nedokončil, v Motorletu nastydl, dostal zánět ledvin a v 53. roce zemřel, bylo
mu třiačtyřicet let.
Doma po něm zůstala
mladá vdova, dvě malé holky, dva šicí stroje zn. Singer, vojenský kufr s
hromadou střihů, skříň zaplněná štoky látek, veliký šuplík knoflíků, další plný
nití, všechny možné přezky, krejčovské sádlo i plátno a metry podšívek.
V době, kdy se mně
začala zapalovat lejtka a já honila parádu, tak se mně tohle všechno moc hodilo. Sice jsem
chodila po všech možných brigádách, ale to stačilo jenom na to, co jsem si sama
nedokázala vyrobit. V šedesátkách byla
veliká móda originál italských šusťáků. Ty se daly koupit v Rakousku nebo Itálii,
u nás jenom v Tuzexu. Já po takovém šusťáku toužila, jenže na nic takového jsem
se nedokázala zmotat a tak jsem otevřela skříň po tátovi.
Ve skříni jsem našla i několik metrů toho nepromokavého, balonového hedvábí, smetanové barvy, nad kterým se táta tak vztekal. Vytáhla jsem i tátovy střihy a stejně tak, jako kdysi táta, za vydatného nadávání jsem si ušila ikonický trenčkot, kterým se pyšnila třeba Marlen Dietrich, Audrey Hepburn, Catherine Denevue, Humphrey Bogart, Peter Sellers, Dustin Hofmann, nosilo ho i několik doktorů ze mnou oblíbeného seriálu Doctor Who.
Malý rozdíl tu byl, ony ho měly pod kolena, nebo do půl lýtek, mému chybělo alespoň dvacet cenťáků délky ke kolenům.
Ale jinak mu nic nechybělo, klasický střih, originál kostěné knoflíky ve dvou řadách, na ramenou přehrnutá dvojitá látka, veliký límec i klopy a pásek s dvojitou kovovou přezkou ve tvaru „D“.
x-x-x-x-x
V angličtině se tento
baloňák a všechny ostatní jeho typu jmenují Trench Coat - trench = zákop, coat = kabát, tak
získal i svůj počeštěný název trenčkot.
Tento nejslavnější
baloňák se zrodil, když byl Thomas Burberry v roce 1914 požádán válečným
úřadem, aby upravil kabát vojenských oficírů tak, aby se dal nosit ve všech
ročních obdobích. Po skončení války si mnoho poručíků svůj kabát nechalo, a
kabát se nakonec stal módním trendem.
Materiál gabardine,
vytvořený z vlny chemicky upravené, aby byla nepromokavá a odolná vůči dešti, a
přitom lehká a hřejivá, speciálně navrhl sám Thomas Burberry a materál i
střih si nechal patentovat.
Za nestárnoucí kabát značky Burberry
si i dnes sáhnete hodně hluboko do kapsy. Nosí ho muži i ženy po celém světě, a
to jak ve své klasické podobě od úspěšné značky Burberry, tak i v levnějších
variantách a napodobeninách. Za původní značkový béžový trenčkot můžete klidně
utratit až 1.600 liber, v přepočtu asi tak 50 tisíc korun.
No, nekupte to!
DEERES
|