Už je to docela dlouho, co si můžete číst milé a vtipné fejetonky či zážitky od VERONIKY. Veronika je dívka, která žije v současné době ve Švýcarsku - není tam úplně sama, má  na bytě velkého ochránce - kocoura Mikyho. Jsem moc ráda, že jsem ji pro Kudlanku - a nejen pro ni - objevila, protože má prima styl vyjadřování a hlavně dovede i mnohdy nepříjemné věci popsat s milým humorem. A to se v dnešní době přeci velmi cení! Její následující článek je sice prvoplánově veselý, ale ...

Narození a smrt k životu patří, ať chceme, či ne. Je to část koloběhu života.

Zatímco narození dítěte do jisté míry ovlivnit můžeme, smrt je nevyhnutelná pro všechny. Dříve nebo později na onen svět musíme všichni, ale než se tak stane, často se setkáváme se smrtí našich příbuzných, přátel, známých… a každý z nás se s tím vyrovnává po svém.

Někdo bezmezně truchlí, protože na odchod našich milovaných se nikdy nedá doopravdy připravit a z někoho se stane bezbřehý cynik. Tak jako tak, tuto bolest dokáže zmírnit pouze čas. I já jsem přišla o mnoho příbuzných v relativně mladém věku a chci se s vámi o mé trápení podělit, neboť sdílená bolest je poloviční bolest.

Moje první opravdová zkušenost se smrtí mě potkala na základní škole, když mi zemřel děda. Nikdy jsme k sobě neměli blízko, tak mě jeho smrt příliš nezasáhla. Navíc jsem byla ještě nevinná a brala jsem to tak, že prostě usnul a už se neprobudil.

O několik let později odešla za dědou i babička. To už jsem trošku rozumu měla (bylo mi asi dvacet) a k babičce jsem měla velmi blízko. Tehdy jsem si doopravdy uvědomila, jak bolestivá zkušenost to je. Pohřeb byl velkolepý. Já seděla s rodinou v první lavici, na katafalku v kostele stála maličká rakev a na atriu hrál smyčcový kvartet Schubertovu „Ave Maria.“

Mé smutnění se znásobilo, když houslistovi praskla struna a závěrečnou část Schuberta musel odfidlat na zbývajících třech.

Ke své nelibosti jsem zjistila, že jsem si zapomněla doma kapesníky a tak jsem si nudle, spolu s nekontrolovatelnou záplavou slz si prostě utírala do ruky.

Ke konci obřadu jsem měla ulepené obě ruce, nechtěla jsem si je totiž utírat do svého drahého koženého kabátu, a tak jsem je celou dobu držela ve vzduchu, a doufala, že brzy uschnou.

Když farář dokončil obřad, přišel jako první ke mně, aby mi podal ruku a vyjádřil upřímnou soustrast. Většina obsahu mého nosu se přilepila na jeho ruku a tu potom podával dál a dál dalším příbuzným. 

Dodnes se všem v duchu omlouvám.

O několik let později zemřel můj milovaný strýc ve velmi mladém věku  Bylo mu pouze 54 let a byl to nejmladší bratr mého otce. Zemřel na Mikuláše ve velmi nedůstojné poloze v kadibudce.  Ohromně smutná událost, kdy se tedy sešla pouze slovenská část rodiny. Já zorganizovala návštěvu svého otce, který už roky žil v Česku a o naši rodinu na Slovensku se nijak výrazně nezajímal.

Ovšem při této příležitosti mohl ukázat, jak moc mu na naší rodině zaleží, tudíž se společně s druhým strýcem neskutečně opili a já je oba táhla za šosy ke hřbitovu.

Už na pohřbu nebylo poznat, ke komu patřím, jeden strýc měl zašité černé sako bílou nití, babička úpěnlivě plakala a já zase hlídala otce, ať neudělá ostudu, jak to měl ve zvyku, když si přihnul.

K naší škodě to bylo velmi, velmi často. Pohřeb však nakonec proběhl docela v klidu, bez výrazných scén.