Hotel nám poskytl jedinou deku a tak jsem se trochu obávala noční zimy, se kterou jsem se už dost na Sahaře seznámila, ale byla jsem překvapená. V jeskynním pokoji prostě nebyla zima. Alain se probudil zároveň se mnou a naklonil se nade mne. Najednou mu pohled padl na řetízek na mém krku. Dotkl se ho prstem: "Tohle jsi neměla, když jsme vyjeli... kdes to vzala?" Na chvilku se ve mně zastavil dech.

"Dostala jsem ho."

Věděla jsem, jaká bude logicky další otázka a ta opravdu přišla.

"Od koho?"

Nadechla jsem se: "Od Kerima..."

"Proč ti dával Kerim dárek?"

"Vždyť víš, že si mne chtěl vzít. Dal mi ho na cestu pro štěstí.“

"Počkej, já vím, že Mustafa chtěl, aby si tě vzal, ne že on chtěl taky! Kdy ti ho dal?"

"Než jsme odjížděli", držela jsem se pravdy.

"Jak jste se oba najednou ztratili a musel vás jít hledat jeho bratr? Teď chápu, že nechtěli, abych šel pro tebe já. Mně se to zdálo divné celou dobu, ale myslel jsem, když jsi řekla, že tam nechceš zůstat, že o nic nešlo.....". vysvětloval trpce Alain.

"Taky že nešlo, nechápu, proč mne tak vyslýcháš!"

"Takže pojedeš se mnou do Francie."

To nebyla otázka, to bylo konstatování.

Co se stalo se sametem v očích? Najednou to bylo všechno, jen ne samet... Vylekalo mne to. Jako by to byl někdo úplně cizí. Dotkla jsem se jeho tváře.

"Vždyť jsme se dohodli, že o tom nebudeme mluvit do konce dovolené, ne?"

"Jenže já mám pocit, že s tím vůbec nepočítáš! Pořád mluvíš jenom o Kanadě!"

"Bojím se jet do Francie, ani se tam nedomluvím, co tam budu dělat? Sám budeš mít problémy sehnat práci a ještě mne na krku."

Samet se vrátil do očí. "S tím si nedělej hlavu, mon cheri, moji rodiče nám pomůžou..."

"Alaine!" podívala jsem se na hodinky. "Marius už deset minut čeká!"

Naše první hádka byla zažehnána. Vlítli jsme do oblečení a běželi chodbou do restaurace. Zlatý Marius...

Snídaně byla bufet, sice teda skromný, ale aspoň jsem si mohla vzít, co jsem chtěla: mergez (párek), míchaná vejce a pomeranč. S talíři v ruce jsme si přisedli k Mariovi, který na nás už zdaleka mával. "Tak, kde začneme?", zeptal se po snídani. „Hotel asi máte prohlidnutej — má celkem pět jeskyní, které jsou pospojovány tunely, teď jsme ve druhé, v restauraci, třetí je bar, čtvrtá je hotel a pátá kuchyně. V té první bydlí rodina. Půjdeme se podívat ven, než bude příliš horko, bude to lepší. Kolem poledne bývá pořád ještě přes 40 nad nulou, výheň!"

"Potřebujeme auto?" zeptal se Alain.

"Ne, daleko líp se tady chodí pěšky — je to malé městečko; zavedu vás k jednomu svému známému, uvidíte, jak se tady žije, pozval nás na čaj, mluvil jsem s ním ještě včera večer."